Kdybych byl král

28

Noel, 17 let

Lidé byli doslova všude. Naráželi jeden do druhého, otírali se o sebe a byli tak opilí, že to nazývali tancem, všichni v ruce drželi kelímek s nějakým alkoholem, když obsah kelímků vypili, kelímek odhodili na zem, takže teď na zemi leželo snad dvacet kelímků. Všude to bylo cítit potem, alkoholem a ještě něčím, co Noel nedokázal přesně identifikovat. Hudba hrála tak nahlas, že měl strach, že mu z toho prasknou ušní bubínky. Z toho všeho se Noelovi začala točit hlava a on začal litovat toho, že s tou párty souhlasil.

David, Philip, Jack i Jimmy se už někam vypařili, Emma stála těsně za ním a držela ho za ruku tak silně, že měl pocit, že mu za chvíli upadne, ale i přesto jí to neměl za zlé. Kousek od nich stál Isaac a rozhlížel se po všech těch lidech. Noel si všiml, že taky vypadá poněkud vystrašeně. Nebo to možná bylo tím alkoholem. Po chvíli se zrzek vypařil, stejně jako ostatní.

Blonďák přemýšlel, jestli v sobě už má dostatek alkoholu na to, aby byl schopný za Isaacem jít a konečně si s ním promluvit. Nakonec došel k tomu, že by se o to mohl alespoň pokusit. Vydal se do kroku, směrem k proskleným dveřím na zahradu. Za sebou táhl Emmu, protože jí rozhodně nechtěl nechat někde mezi všemi těmi lidmi. Někdo z přítomných opilých a trochu nechutných chlapců by ji mohl otravovat, nebo by ji mohli ostatní ušlapat, a on ani jedno z toho nemohl dovolit.

Noel celý den přemýšlel, proč vlastně Emma na tu párty šla. Byl si celkem jistý, že to nebylo jen kvůli němu. Možná to bylo proto, že chtěla poznat nové lidi, i když, párty rozhodně není jedno z nejlepších míst na seznamování. Když zrovna nebyla s Noelem, trávila čas sama, a on nedokázal přijít na to, jestli to je proto, že chce, a nebo proto, že nemá nikoho jiného, kdo by s ní trávil čas.

Když konečně došli na zahradu, oběma se jim ulevilo a oni se konečně mohli nadechnout čerstvého vzduchu. Emma pustila jeho ruku, prohrábla si vlasy a opřela se o stěnu domu. Její kůže byla bledá a ona vypadala, že každou chvíli zkolabuje.

"Jsi v pohodě?" zeptal se blonďák.

"Jo, já jen -, jsem v pohodě," odpověděla a povzdechla si.

"Nevypadáš tak." Když mu na to nic neřekla, pokračoval: "Nemusíš tu být."

Pořád mlčela. Zase měla ve tváři ten vystrašený výraz. Noel udělal krok k ní a svou dlaň jí položil na tvář ona zavřela oči a čelem se opřelo o jeho rameno.

"Jdi domů," řekl jí potichu, ale dostatečně nahlas, aby to přes tu hudbu slyšela.

"Přijdeš potom?" zamumlala mu do trička.

"Přijdu."

"Dobře."

Obmotala kolem něj své paže a přitiskla se k němu. Chvíli tam jen tak stáli, potom se od něj odtáhla, na tváři vytvořila malinký úsměv, který jí dal pravděpodobně hodně práce, a vydala se na odchod. On ještě párkrát nasál čerstvý vzduch a vydal se do domu.

Naprosto zapomněl na to, že si tak před třemi hodinami řekl, že už nikdy nebude pít, a vzal do ruky první kelímek s alkoholem, který našel, a vypil ho do poslední kapky. Potom ho hodil na zem k ostatním a začal se rozhlížet kolem sebe. Všude byli kluci a holky s blonďatými, hnědými nebo černými vlasy, nikde ale neviděl nikoho s oranžovými, což ho zamrzelo, protože to bylo to jediné, co hledal.

Vydal se do další místnosti, když nebyl ani tam, vydal se do další a pak do další. Každou sekundou se v něm rozrůstala beznaděj. Když vešel do místnosti, která vypadala jako pracovna, a v rohu uviděl známé a jeho oblíbené zrzavé vlasy, jeho srdce začalo bít o něco rychleji. A když si všiml, že se jeho oblíbený zrzek baví s nějakým klukem, jeho srdce se rozbušilo jako o závod.

Ten kluk měl hnědé vlasy, na sobě měl tričko s logem fotbalového týmu naší školy, pravděpodobně to byl fotbalista. Opíral se o zeď, v ruce držel kelímek a díval se na něj déle než pět sekund, což způsobilo, že se blonďákovo srdce rozbušilo ještě víc, pokud to tedy bylo vůbec možné. Rychlostí světla se vydal k nim.

"Ahoj," pozdravil je. Oba chlapci se na něj vzápětí podívali. Brunet po něm hodil zmatený výraz a začal si ho pečlivě prohlížet a pravděpodobně se snažil přijít na to, kdo to sakra je, zato zrzek to moc dobře věděl a hodil po něm svůj známý vražedný pohled.

Noel se otočil k brunetovi a řekl: "Nerad tě ruším, ale rád bych si promluvil tady s tímhle zrzkem, takže nashle, rádi jsme tě poznali." Usmál se a začal bruneta odstrkovat, aby už víc nenarušoval zrzkův osobní prostor, protože jen Noel ho mohl narušovat a rozhodně to měl v plánu, i kdyby mu to Isaac nedovolil.

"Mluvil jsem s ním," oznámil mu zrzek. Udělal jeden krok dozadu a vzápětí se zapotácel, Noel ho rychle chytil, aby nespadl. Zrzek v sobě měl pravděpodobně mnohem víc alkoholu, než když byli u Jacka.

"Vážně, fotbalista?" zeptal se blonďák. Isaac by mu obvykle řekl nějakou sarkastickou poznámku, teď byl ale příliš opilý na to, aby něco vymyslel. Noel doufal, že je dostatečně opilý i na to, aby ho odmítl

"Co chceš, Noele?"

Blonďákovo jméno ze zrzkových úst vždycky znělo jinak, tak nějak líp. Už neznělo jako obyčejné jméno, které má každý pátý člověk na planetě, ale znělo speciálně a díky tomu se tak cítil i on. I teď, i přesto, že to Isaac vyprskl, jako by to bylo něco jedovatého.

"Tebe."

Isaac po něm hodil zmatený výraz, ten se během jedné sekundy změnil na nejvražednější pohled, jaký kdy Noel spatřil. Rychlostí světla ze svých ramen setřásl blonďákovy ruce a opět udělal několik kroků dozadu a opět se zapotácel, tentokrát ho ale Noel nestihl chytit a zrzek tvrdě narazil zády do zdi.

"Myslel jsem, že jsi na holky," řekl zrzek. Na tváři měl pobavený výraz. V Noelovi zase rostla beznaděj.

"Isaacu," zašeptal a udělal několik kroků k němu, napřáhl ruku, aby se mohl dotknout jeho paže, Isaac ho ale odstrčil. 

"Nedotýkej se mě," řekl, jeho hlas zněl naštvaně. Ještě blonďáka spražil svým vražedným pohledem a vydal se na odchod.

Noel se čelem opřel o zeď. Cítil, jak se jeho oči začínají plnit slzami, několikrát zamrkal a doufal, že tím slzy zažene, jedna se ale dostala ven a Noel ji rychle utřel dlaní. Potom ruku zaťal v pěst a začal bouchat do zdi. Když ho ruka začala ukrutně bolet, přestal.