Kdybych byl král

31

Noel, 17 let

Blonďákova nálada byla už od rána pochmurnější než obvykle. Nancy jim teprve ráno oznámila, že se za tři dny bude stěhovat k Dominicovi a nějak vynechala vysvětlení, kdo že to sakra je, a Noela to upřímně zaskočilo, protože až se odstěhuje, celý jejich dům utichne, a on už nebude mít koho doma věčně provokovat a kdo by na oplátku provokoval jeho.

Když ale ve škole uviděl svého oblíbeného zrzka mluvit s klukem, který mel velmi podobnou barvu vlasů, ale ne tak oranžovou a ani zdaleka tak úžasnou, jeho srdce se na sekundu zastavilo a jeho nálada se ještě zhoršila.

Stáli u skříněk a o něčem s povídali. Isaac vypadal šťastně a když se usmál, celý vesmír se rozzářil a Noela to donutilo usmát se taky. Když si ale vzpomněl, že zdroj zrzkova štěstí není on, ale ten druhý kluk, úsměv zmizel.

Noel nabral všechny zbytky odvahy, kterou v sobě měl, a šel za nimi.

"Ahoj," pozdravil je blonďák a snažil se, aby v jeho hlase nebyla ani špetka smutku z toho, že se jeho potenciální životní láska baví s někým jiným. Isaac ho probodl pohledem a s povzdechem se opřel o skříňku, ten druhý zrzek si ho prohlédl od hlavy až k patě a pak se podíval zpět na Isaaca.

"Dáš nám chvilku?" zeptal se Noel směrem k tomu druhému zrzkovi, on po něm jen hodil zmatený výraz a chodbou se vydal směrem k východu.

"Počkej na mě venku," zavolala na něj Isaac, což způsobilo, že Noela malinko píchlo u srdce.

"Kdo to je?" zeptal se blonďák.

"Do toho ti nic není," odpověděl zrzek a chystal se k odchodu, Noel se ale rychlostí světla opřel rukou o skříňku, čímž mu zabránil v odchodu.

"Počkej."

Neměl ponětí, co říct. Napadlo ho, jestli není špatné ho teď políbit, v chodbě plné lidí, kteří by to viděli a pak to řekli všem ostatním, protože všechny jistě zajímají líbající se kluci, a ti by je pak odsuzovali, protože je to přece špatné. Přemýšlel, jestli by ho Isaac za to nezavraždil a jestli by ho nezavraždil jeho otec, kdyby to věděl. Opět uvnitř sebe ucítil nenávist a beznaděj a během sekundy ztratil energii k téměř všemu a litoval toho, že za zrzkem šel.

"Proč to děláš?" zeptal se Noel a rozhodil rukama do vzduchu, neměl ale dostatek energie k tomu, aby se vůbec snažil dýchat, takže to rozhození vypadalo poněkud chabě.

"Co dělám?"

"Tohle všechno."

Možná, že se to Noelovi jen zdálo, ale Isaac vypadal smutně. Na blonďáka se díval s divným výrazem ve tváři, ze kterého nešlo naprosto nic vyčíst, ale jeho oči vypadaly smutně. Noela napadlo, že se možná cítí stejně jako on.

"Jdi za Emmou," řekl potichu zrzek a se sklopenou hlavou se vydal k odchodu.

Noel tam dalších několik minut stál jako idiot a když se zdálo, že jsou nenávist a beznaděj a smutek a všechny ty zatracené pocity uvnitř něj už k nevydržení, vydal se domů.

V kuchyni seděli jeho rodiče a něco mu říkali, on je ale nedokázal vnímat, rychlým krokem se vydal do druhého patra, ze všech sil se snažil ubránit nutkání rozkopat krabice před Nancyiným pokojem a vydal se do svého pokoje, kde konečně mohl vybuchnout a dát tomu všemu volný průchod.

Když mu bylo osm, pod koly auta viděl umřít Roryho, teprve tříletého bígla, kterého miloval, jako nikoho a nic jiného na planetě. Tehdy probrečel celé tři dny. Řekl si, že už nikdy v životě nebude brečet. Od té doby se vždycky ze všech sil snažil slzy zahnat a za každou cenu se tvářit, jako tvrďák

Teď ale nebyl dostatečně silný na to, aby zahnal slzy. Po zdi se sesunul k zemi a nechal slzám volnou cestu.

Nenáviděl se za to, že dovolil, aby to všechno zašlo takhle daleko. Nenáviděl se za to, že zrovna on musí být gay. Nenáviděl se za to, že lhal všem okolo. Nenáviděl se za to, že ho jeho vlastní otec bude taky nenávidět. Nenáviděl se za to, že se zamiloval do kluka, a nenáviděl se za to, že ho ten kluk pravděpodobně taky nenáviděl. Nenáviděl se za to, že Emmu takhle využil a že jí to pravděpodobně zlomí srdce a že ho bude taky nenávidět. Nenáviděl se za to, že byl sobecký idiot a že všem kolem sebe ublížil jen proto, aby ho ostatní měli rádi. Nenáviděl se nenáviděl se nenáviděl se.

Brečel jako malé dítě. Jako srab, slaboch, buzna, čímž přesně byl. Tahal se za vlasy, jako by to mohlo nějak zmenšit všechny ty pocity, které uvnitř sebe cítil, což se samozřejmě nestalo. Dál si tahal za vlasy a připadal si jako blázen a určitě tak i vypadal. Možná byl.

Po několika minutách, možná hodinách - připadalo mu to jako věčnost, si lehl na podlahu a po další věčnosti usnul.