Kdybych byl král

19

Noel, 16 let

Blonďák se už od ráda cítil hrozně. Vlastně se hrozně cítil už skoro týden, ale každým dnem se to stupňovalo, a momentálně se cítil nejhůř.

Šel ulicí, která mu byla za ty roky už hodně známá, na sobě měl černou mikinu a na hlavě měl kapuci. Když procházel kolem domu, kde bydlel jeho oblíbený zrzek, trochu ho píchlo u srdce a on se cítil ještě o trošičku hůř, než předtím. Sklopil hlavu, přál si, aby se mohl propadnout do země, nebo zmizet a už nikdy nespatřit světlo světa, protože to bylo podle něj to, co si zasloužil.

V jiných případech by zamířil k domu, ve kterém bydlí Isaac, Noel měl teď ale namířeno o několik domů dál, kde bydlel někdo, jehož vlasy měly k zrzavé hodně daleko.

Došel k cíli a už byl téměř připravený na to, že zaklepe na hnědé dveře, mezi těmi dveřmi a jeho prsty byl tak milimetr prostoru, ale najednou ho napadlo, jestli není lepší se vykašlat na všechny ty řeči jeho otce a jít za Isaacem a být tím, kým je. V hlavě měl zmatek a nevěděl, co s tím má dělat. Nakonec ale zaklepal.

Během několika sekund se dveře otevřely a v nich stála Emma. Dlouhé hnědé vlasy, které měla, když byli malí, byly teď kratší a sahaly ji přibližně po ramena a některé prameny se roztomile vlnily. Měla velké zelenohnědé oči a Noel usoudil, že je celkem hezká. Možná by se mu ale líbila víc, kdyby byla kluk.

Když ho uviděla, její oči se překvapením rozšířily a na její tváři se objevil zmatený výraz, ten ale během sekundy zmizel a ona vytvořila malý úsměv.

"Um, Ahoj," začal Noel. Měl pocit, že mu od nervozity za chvíli vyskočí všechny vnitřnosti.

"Co tady děláš?" zeptala se. Netušil, jak na její otázku odpovědět, ani on sám nevěděl, co tam dělá. Napadlo ho, jestli je ještě pozdě na útěk, a jestli by si o něm Emma myslela, že je idiot, kdyby najednou utekl. Pravda byla ale taková, že byl idiot, sakra velký idiot, takže bylo celkem jedno, jestli by si to o něm myslela.

"Ehm, jen jsem tě přišel navštívit," jen, co to vypustil z pusy, měl chuť si dát facku. Emma přikývla a mezi nimi nastalo ticho, ani jeden z nich nevěděl, co říct.

"Můžu jít dál?" zeptal se Noel snad po pěti minutách.

"Jo, jo, promiň," řekla Emma a o trochu ještě pootevřela dveře, aby mohl projít. Vypadala, že je ještě nervóznější než on, pokud to tedy bylo vůbec možné.

Prošel kolem Emmy do kuchyně spojené s obývacím pokojem. Na béžovém gauči seděl kluk přibližně ve věku dvanácti let, vedle něj seděl další kluk, přibližně o devět let mladší. Oba měli stejnou barvu vlasů jako Emma, takže Noel usoudil, že jsou sourozenci. Starší si ho prohlédl od hlavy až k patě, pak se vrátil zpět ke sledování nějakého dětského pořadu v televizi.

"Máš hlad? Zrovna dělám pizzu," zeptala se Emma a zamířila do kuchyně. Sedla si na kuchyňskou linku a taky se dívala na televizi, jako její sourozenci. Noel jen přikývl a opřel se o linku vedle ní.

"Proč jsi přišel?" zeptala se potichu. Noel chvíli přemýšlel nad odpovědí, která by zněla nejlíp a díky které by nevypadal jako idiot. Nakonec se ale zeptal: "Pořád chceš se mnou někam jít?"

Emma ze sebe vydala tichý smích. "To bylo před půl rokem."

"Takže ne?"

"Neříkám, že ne." Jakmile to řekla, sklopila hlavu a začervenala se, nad čímž se Noel musel pousmát.