Kronika Bradavic I - Havraní křik

XVI. Noci za úplňku - část I.

Nebelvír
Chlapecké ložnice - 20:26

Siriusovi ještě stále zvonilo v uších a James na tom byl podobně. Díky mandragoře si celá třída vysloužila po zbytek dne volno. Ale za jakou cenu. Několik studentů včetně profesorky Prýtové muselo jít na ošetřovnu, kde si nejspíš nějaký ten čas pobudou, než se vzpamatují. Byl to opravdu nepříjemný zážitek. Sirius se v jednu obzvlášť drsnou chvíli domníval, že mu praskly ušní bubínky.
„Viděls někoho Tichošlápku?" Jamesova slova mu zněla nejasně, jako by byl ponořený pod vodou.
„Jak to myslíš?" i jeho samotná slova mu zněla tlumeně.
„Podle všeho tam přišel nějaký student a zasypal tu mandragoru hlínou. Jenže nikdo neví, kdo to mohl udělat. Hned po tom, co ji umlčel, se vypařil." řekl James zamyšleně. „Víš, mám dojem, že jsem tam někoho viděl, ale celý to mám v mlze. Neviděls ho?"
Sirius se zamyslel. Vlastně ho do teď ani nenapadlo, hledat toho tajuplného zachránce. Ať už to byl kdokoliv, byl mu Sirius vděčný. Dotyčný však měl nejspíš důvod odtud co nejrychleji zmizet.
„Ne, neviděl. A není to jedno?" v hlase mu zazněl nezájem. Posadil se na svoji postel.
Pohlédl na hodiny.
„Chystej se Dvanácteráku, za chvilku vyrážíme. Máme rande." zažertoval chladně. „Jo, rande s úplňkem." dodal polohlasně.
„Doufejme, že Červíček dopravil Náměsíčníka do Chroptící chýše bez problémů." vyslovil James své přání nahlas.
„Vzal si s sebou Pobertův plánek. Budou v pohodě." odbyl Sirius obavy. Nehodlal si připustit, že by se to nějak pokazilo. Dnešní rendez-vous [randevú] dopadne podle nejlepšího možného scénáře, sliboval si.
„V kolik vyjde měsíc?" chtěl vědět James. Hleděl přitom ven z okna do temnoty. Slunce už dávno zapadlo. Sirius také vyhlédl z okna. Hleděl na vzdálený obzor odkud za méně, jak hodinu měla vylézt stříbrná vábička na vlkodlaky.
„Přesně v devět hodin a třináct minut." informoval ho pohotově.
„A v kolik zapadá?"
„Pět minut po jedenácté dopoledne."
James sebou trhl a pak zpražil Siriuse pohledem.
„Teď jsi mě vyděsil! Zeptám se tedy jinak, kdy vyjde slunce?"
Sirius se suše ušklíbl. Ten fórek mu nepřinesl ani trochu radosti.
„V šest hodin a dvacet osm minut ráno."
„Merline." zašeptal James. Sundal si brýle a promnul si kořen nosu.
„Bude to i horší. Den se začíná zkracovat."
Brýlatý chlapec si přisedl ke kamarádovi. Dál však hleděl ven do temnoty.
„Myslíš, že ještě někdy dostane šanci být normální Tichošlápku?" zeptal se zničehonic.
Sirius chvíli tiše seděl. O té otázce nemusel přemýšlet. Odpověď byla jasná, ale jemu se nechtěla vyslovit. Nakonec se přemohl.
„Bojím se, že ne." pronesl smutně.
James se na něho podíval. Čišela z něj lítost ale i porozumění. Posmutněle přikývl.
Sirius ho poplácal po rameni.
„Tak jdeme chlape." vyzval ho k pohybu a sám vstal z postele.
Sundali ze sebe hábity a oblékli na sebe horší oblečení. Byla jako jejich zbroj, do které se oblékali pokaždé, když vyšel úplněk. Do kapes si nastrkali hůlky a nějaké bolest tlumící ampulky. Vše ostatní zanechali v ložnici a zamkli.
Ještě bylo dost brzo, a tak se to ve společenské místnosti přímo hemžilo. Jenže rojení ustalo ve chvíli, kdy oba chlapci slezli posledních pár schodů. Zraky všech se upírali na Siriuse. Odráželo se v nich jediné - výčitka. Černovlasí kouzelník se rozhodl nijak na ně nereagovat. Neměl čas na výměnu názorů. Možná bude vypadat jako zbabělec, ale kamarádovo bezpečí má přednost. Jak tak šel odhodlaný se nezastavovat, spolužáci mu mlčky ustupovali, až se spolu s Jamesem dostali téměř k východu.
„Tak co?! Už jsi na sebe patřičně hrdý?!" ozval se pohrdavý chlapecký hlas přímo za jeho zády.
Sirius se zastavil a otočil. Jeho odhodlání nereagovat zmizelo. O rok starší spolužák se opovržlivě ušklíbl.
„Protože tohle se ti fakt povedlo! Celá třída kvůli tobě málem přišla o sluch."
Nastalo ticho. Ticho, ve kterém Sirius poslouchal pravidelné údery svého srdce. Bylo tak klidné, tak pokojné. Poznal, že nadešel ten okamžik. Okamžik kdy se všemu musí postavit čelem, jinak ho to smete, jako přívalová vlna.
„Jamesi, buď tak hodný a jdi napřed." mluvil vážně bez sebemenšího záchvěvu nerozvahy.
James na něj chvíli beze slova zíral. Za chvíli vyjde úplněk!
„Já vím. Přijdu včas, neboj. Jdi prosím tě." znělo to spíš jako rozkaz než jako prosba.
James si ho ještě chvíli přeměřoval nesouhlasným pohledem. Pak ale o krok ustoupil a opustil společenskou místnost.
Vše bude o tolik jednodušší, když u toho nebudeš. Promiň. Sirius nechtěl do toho kamaráda namočit ještě víc. Navíc jeho hrdinná povaha by mu nedovolila zůstat zticha. Měl by tendenci ho pořád bránit. Jenže tohle bylo jen na Siriusovi.
Podíval se na všechny s odměřenou nezaujatostí. Asi jako když přežraná kočka pozoruje mravence.
„Co ode mě chcete? Abych se omluvil? Abych se kál? Abych si prošel dobrovolně peklem? Abych litoval?" všechny je do jednoho přejel očima. „Několikrát jsem se již omluvil. Prosil jsem o odpuštění. Po sedm měsíců jsem se kál. Sedm měsíců pro mě představovalo čiré peklo. Do dneška lituji a nikdy si to neodpustím. Tak co vy po mě ještě chcete? Vám jsem nic neprovedl! Vám nic nedlužím!" řekl zvláštní směsicí posmutnělého, vyčítavého a nahněvaného tónu, až běhal mráz po zádech.
„Dlužíš omluvu celému Nebelvíru!" vykřikl spolužák rozhněvaně. Siriusovi se matně vybavilo jeho jméno. Elvin. „Pošpinil si naše jméno a urazil naši pýchu tím, co jsi provedl!"
Siriusovi bouřkově šedé oči dnes ledové jako dva měsíční kameny se zaleskly náhlím pochopením. Posměšně si odfrkl, opřel se ležérně ramenem o zeď a promnul si rukou čelo.
„Takže na tom opravdu něco bude, když se o Nebelvíru mluví jako o bandě hrdopyšných pokrytců." řekl spíš sám k sobě, ale tak že to slyšeli všichni.
„Co si to...!" vyjel Elvin rozezleně.
„Vás totiž nežere, to co se stalo Ellayn! Vás víc štve, jaké světlo to vrhá na naši kolej!" Sirius se musel chtě nechtě zasmát. Taková ironie! „To kvůli tomuhle jste mi znepříjemňovali život? Pche! Tak to jste opravdu ubožáci!" prohlásil znechuceně. Co se to jen stalo? Vždyť už nepoznával ani vlastní kolej.
Jseš fakt odpornej Blacku!" rozkřikla se Opal. Snažila se zahnat slova, jenž Sirius právě vyřkl, do ústraní.
Sirius si ji pomalu zařadil. Opal, takový blbý jméno! Holka Elvina a... náhle zachytil vzpomínku, ve které si s někým něco šuškala. Ta slova mu projela hlavou jako nůž. Mudlovská šmejdka!
„Jsi ten nejodpornější člověk, s jakým jsem se setkala Blacku! Nechápu, jak někdo takový může patřit do Nebelvíru! Člověk bez cti, bez úcty, bez morálních zásad! Jsi naprosto opovrženíhodný! Měli by tě přeřadit do Zmijozelu! Žádný Black nepatří do Nebelvíru!"
Náhle se ozval třesk porcelánu. Všichni se otočili. Sirius se z uvolněné pózy vymrštil. Polekaně si uvědomil, co se stalo. Jeho sestřenice Andromeda seděla u malého stolku a popíjela čaj ze svého oblíbeného hrníčku. Dělala to tak každý večer, byl to takový její rituál. Nehledě na to co se ve společenské místnosti dělo, vždy přišla si vychutnat teplo krbu a omamnou chuť čaje. A právě poslední slova vyřčená Opal nemohla nikoho ranit více, než ji.
Roztřeseně vstala z křesla. Pod nohama jí při tom zakřupali porcelánové střepy, které se topily v kaluži čaje. V obličeji byla bledá. Do očí se jí hrnuli slzy. Plakala málokdy. Její soužití s Bellatrix ji naučilo nebrečet, jinak to bude o dost horší. Jenže dnes to bylo jiné. Její vlastní kolej prohlásila, že ji nechce. Poničili její důvěru a zpřetrhali její jistoty.
„Opravdu?" řekla zrazeně. „Opravdu?!" vykřikla teď už plačtivě. Setřela si rukávem slzy bolesti.
„Kážete tu o hrdosti Nebelvíru a pak říkáte takové odporné věci!" Sirius byl v mžiku u ní. Jemně ji uchopil za paži, aby se neskácela. „Vždyť se sakra poslouchejte!" potřebovala se vykřičet. „Všechno co Sirius řekl je pravda! Hrdost vám přerostla v pýchu, vy idioti!" slzy jí rozčilením tekly proudem. Sirius si ji k sobě přivinul.
„Pššt." utěšoval jí.
„To je tak nefér!" rozčilovala se. „To je tak nefér, Siri!" opakovala nešťastně.
„Jo to je." řekl Sirius. Jeho hlas byl náhle ostrý jako břitva. Nenávistným pohledem přejel celou místnost. Zahlédl zaražené tváře, vyčítavé výrazy, ale to jemu nestačilo. „Nejradši byste mě šoupli do Zmijozelu, jenže Moudrý klobouk se ani tentokrát nemýlil. Přeci jen křivopřísežník nádherně zapadá do sbírky pokrytců a ubožáků!" vmetl jim do tváře s trpkým jedem na jazyku. „Nakonec Zmijozel má možná mnohem více cti, než Nebelvír!" cítil, jak Andromeda přestává plakat. Ačkoliv jeho slova zněla otřesně, věřila v jeho myšlenky. Věděla, že to myslí dobře. Proto se z části uklidnila.
„Blacku...!" chtěl se znovu ozvat Elvin, ale Sirius ho zpražil výhružným pohledem.
„Zmlkni! Teď mluvím já!" zahřměl výhružně. Z očí mu šlehali blesky. „Nikdy jsem si nemyslel, že tu uslyším slova, jako: Black patří do Zmijozelu! Mudlovský šmejd, nebo nečistá krev." pár studentů nechápavě zíralo. Většina však při těch slovech provinile škubla, někteří zrudli studem. „Ale vy jste mě v jednom dni přesvědčili o opaku. Slova, která se běžně používají ve Zmijozelu. Jenže Zmijozel má alespoň tolik cti, aby se s těmito výroky netajil. Neshlukují se jako krysy a nešeptají si je! Tahle kolej si říkala hrdá a já jsem věřil, že se nad takové myšlenky dokážeme povznést. Jenže teď už vím, že jsme hluboko i pod Zmijozelskými hodnotami!" zmlkl. Čekal, jestli k tomu bude chtít někdo něco dodat. Všichni však zarytě mlčeli.
„Ano, jsem křivopřísežník! Jenže jsem křivopřísežník, který se za to čím je, stydí. Proto jsem lepší než vy! Proto vám ani nikomu jinému nedlužím omluvu!" jemně se odtáhl od Andromedy a pohlédl jí do očí. „To vy se omluvíte mě a Andromedě! Té v první řadě!" jeho sestřenici měla nyní v očích němí vděk.
„Pojď Andy, půjdeš si lehnout." rozhodl. Opatrně ji odvedl ke schodům k dívčím ložnicím. „Dobrou." popřál jí a rychlým krokem opouštěl místnost. Nečekal na omluvy. Už tak ztratil spoustu času. A noc teprve začíná. Jen doufal, že všem nasadil brouka do hlavy. A to pořádnýho.