Kronika Bradavic I - Havraní křik

XXIII. Nebelvír

Nebelvír
Na cestě do společenské místnosti - 17:09

Celou cestu Sirius i Remus mlčeli. Přemítali nad tím, co se před chvílí událo a oba je to hrozně mrzelo. Jejich náklonost však byla jasná. Postavili se na Jamesovu stranu. Jejich přátelské pouto, bylo už tolikrát zkoušené a nerozbitné, že předčilo jakékoliv jiné přátelské vztahy. Neznamenalo to však, že se od Lily úplně odstřihnou, ale do té doby než se Jamesovi neomluví nebo to jinak neodčiní (což nehrozilo), jejich kontakt se zúží na spolupráci v hodinách a krátké promluvy mezi jídlem.
„Je to na palici." prohlásil Sirius rozčileně.
Remus přikývl.
„Jenže ona tentokrát opravdu překročila hranici." řekl smutně. „Mrzí mě to, hlavně kvůli Jamesovi. Viděl jsi ten jeho bolestivý pohled, než se uzamkl do sebe?"
„Samozřejmě. Spíš mě ale překvapilo, jak nezareagoval slovy. Většinou se v sebeobraně spoléhá na slova, ale on se úplně uzavřel."
„Bál se, že by jí mohl ublížit a to on nechtěl." opět ta bystrá všímavost.
Sirius se nevesele zasmál.
„I v takových situacích tu je ta jeho ohleduplnost. Stejně jako, když na Catrin nenaléhal, aby se vrátila do týmu."
„On ji opravdu miluje." poznamenal Remus zasmušile.
Sirius vytřeštil oči.
„Koho? Catrin?"
Remus se zaškaredil.
„Ne, ty dutá hlavo! Mám na mysli, Lily."
Sirius rozdýchával prvotní šok.
„Teď jsi mě úplně vyděsil."
„Myslíš, že má šanci?" přešel jeho slova bez poznámky.
„Upřímně, nemám tušení. Ale jestli bude pokračovat v tom vtipkování, tak ani co by se za nehet vešlo."
Ocitli se před obrazem Buclaté dámy. Když vyřkli heslo a dostali se do vstupu společenské místnosti, málem je srazila na zem dusivá nálada. Místnost byla narvaná snad úplně všemi studenty z Nebelvírské koleje. Téměř se tam nedalo dýchat, atmosféra tíživě doléhala na všechny a navíc se zdálo, že se pohybuje kolem bodu mrazu. To nejhorší, ale bylo to ticho. Ticho plné očekávání.
„Co to má být?" pokusil se šeptat Remus, ale i tak zvuk jeho hlasu to ticho prořízl, jako když nůž projede masem.
Sirius cítil obávanou předtuchu. Tohle není vůbec dobré. Všiml si, že ani ne metr od něj stojí Andromeda spolu s Peterem a Jamesem, který zjevně nedostal šanci jít do pokoje. Všichni tři se zdáli ze situace nesví. Čekali na něj. Pomalu k nim došel a konejšivě položil ruku Andromedě na rameno. Ta ji vděčně přikryla svojí dlaní. Snažila se tvářit odhodlaně, ale Sirius věděl, že má strach. Strach, zda ji znovu někdo zasadí nemilosrdnou ránu.
Nastala chvíle, kdy nikdo nevěděl, co se bude dít dál a obě strany napjatě čekali, která z nich se pohne první. Ano, strany byli dvě. To bylo zcela patrné. Poberti spolu s Andromedou a proti nim zbytek koleje. Jenže o co vlastně jde, o tom neměla menší strana sebemenší tušení.
Do místnosti vstoupila Lily. Zdála se zamyšlená a rozhodně nevypadala, že je ve vlastní kůži. Avšak tísnivé rozpoložení její koleje jí neuniklo.
„Co se děje?" vypadala stejně zmateně, jako byl před chvílí Remus.
Sirius jí doslova přitáhl pohledem k jejich skupince. Sama by byla až moc zranitelná.
Z křesla vstal vysoký sedmák s podmračeným výrazem a odznakem primuse. Stuart MacLeod rodák ze Skotska, jemuž byla ředitelkou koleje profesorkou McGonagallovou svěřena nejvyšší možná funkce. Primus.
„Tak jsme tu všichni." prohlásil, jako by se tím konečně něco uzavřelo. Jeho skotský přízvuk byl nepatrný.
„Je nutné, aby u toho byli všichni?" zazněl Jamesův hlas tvrdě a pevně.
Stuart nadzvedl obočí.
„Chystáš se pláchnout Pottere?" zeptal se vyzývavě.
„Nemluvím o sobě." odsekl podrážděně. Pohlédl na Andromedu, Lily a Remuse.
„No, tak to ani omylem. Já tady zůstávám!" prohlásila Andromeda nekompromisně. Snažila se při tom tvářit nebojácně a neohroženě. „Minule se to bez mé přítomnosti taky neobešlo, tak ať mi to teď řeknou pěkně přímo do očí." úzkostlivě stiskla bratrancovu ruku, hlas měla však stále pevný.
„Vy dva u toho být nemusíte." přesunul svůj pohled k Remusovi a Lily.
„Ale co se děje?" tápala Lily stále v nevědomosti. Remus se nezdál, z toho o nic moudřejší.
„Tak s tím nesouhlasím!" prohlásil Stuart, aniž by věnoval pozornost těm dvěma. „Jsem toho názoru, že u toho musí být celá naše kolej."
„Tvůj názor je všem ukradený, Remus i Lily..." zasyčel zlobně, než ho přerušil Siriusův stisk na předloktí. Černovlasý chlapec spolu se sestřenicí vystoupil ze skupinky o několik kroků vpřed.
„Jediné, co hodlám si poslechnout, je omluva tady Andromedě. Vše ostatní je mi ukradené a nehodlám to řešit, je ti to jasné Stuarte?" oznámil Sirius bez obalu.
„V tom případě jsme poněkud v patové situaci." promluvil klidně Stuart.
„V tom případě není o čem se bavit." prohlásil Sirius a chystal se k odchodu.
„Já si ho ráda vyposlechnu." řekla Andromeda. „A ty uděláš Siri nejlíp, když tu zůstaneš a taky si vyslechneš, co má na srdci." v hlase jí znělo neochvějné přesvědčení.
Sirius zápasil s jejím pohledem.
„Dobrá, ale jen kvůli tobě Andy." přejel Stuarta očima. Nevěřil mu.
„Jseš sebestředný." poznamenal Stuart.
„Ále, takže jsme se tu všichni sešli, abyste mě mohli kritizovat!" zvolal naprosto rozčarovaně Sirius.
„Proto jsi sebestředný. Myslíš si, že jsme se tu sešli, abychom řešili jen tebe?" zakroutil hlavou. „Teď tu hodlám mluvit k celému Nebelvíru, takže si sedni a drž kušnu." přikázal Stuart. Sirius mu s těma jeho kecama začínal lézt na nervy. Ale takový byl vždycky. Já, já, já, já jsem střed vesmíru.
„Všichni zde víme, proč jsme se sešli." začal svůj proslov.
„Ne, to teda nevíme!" vykřikla Lily rozčileně. Byla zjevně úplně mimo mísu a už ji to přestávalo bavit. „Asi mi zřejmě něco uniklo a docela ráda bych byla opět v obraze!"
Stuart si bezmocně povzdechl. Přidal na vážnosti.
„Kvůli morálnímu úpadku Nebelvíru."
Lily se zmateně svraštila čela, Remus se zatvářil podobně. Mezi ostatními se ale rozmnožily nervózní pohledy.
„Přesně tak. Nikdo z nás si to nedokázal přiznat, ale Nebelvír zažívá těžkou krizi."
„Stuarte, nemyslíš si, že to trošku přeháníš." promluvil Elvin, který zde nesměl chybět.
„Ty si myslíš, že přeháním?" pohrůžka se v jeho slovech téměř nedala zachytit.
„Ale, prosím tě." Elvin se tvářil blahosklonně, jako kdyby mluvil se starým člověkem, který tvrdí, že viděl ufo. „Tady křivopřísežník řekl pár blbostí a ty hned to bereš jako pravdu vytesanou do kamene."
Jo, přines mi kladivo a majzlík a něco vytesám na ten tvůj blbej ksicht. Sirius nehnul ani brvou.
„A to, co řekla Opal o tom, jak žádní Blackovi nepatří do Nebelvíru, to jsem si asi vymyslel?"
Ozvalo se hlasité zalapání po dechu. To byla pro Lily odporná novinka.
„Malinko jsem přestřelila." promluvila Opal a započala svoji obhajobu „Nemyslela jsem..."
„Ne, Opal přesně to jsi myslela. Řekla jsi: žádný Black nepatří do Nebelvíru! Přesně takhle jsi ta slova myslela." zarazila Andromeda její povrchní omluvy plné falše. Ke svému překvapení její slova zněla úplně klidně a vyrovnaně.
Stuart jí věnoval omluvný pohled. Jeho přijetí však nebylo vděčné. Andromeda na něj úkosem pohlédla. Nech si svou lítost. Radši si vyřeš problémy na svém písečku, ať už máme tuhle šarádu za sebou.
„Navíc to není prvně, co jsem něco takového zaslechl." řekl Stuart. „Naše rozhovory se takovými výrazy jen množí a to je..."
„To vůbec nemá cenu Stuarte." ozval se Sirius. Ta situace ho znavila. „Podívej se na ně. Na každého z nich. Vidíš to? Jim je to absolutně ukradené." poukázal na jejich nezaujaté obličeje. „Je jedno, jestli jim pravdu říká primus, anebo jim ji pod nos strká křivopřísežník, jako jsem já, jim je to ukradený. Hlava jim to nedokáže pobrat. Oni nechápou vážnost situace. Horší ale je, že oni ani necítí, že je něco v nepořádku. Už si zvykli na to, že pojem "hrdý Nebelvír" je jen fráze. Jen maska, víc to pro ně neznamená."
Nastalo ticho. Nezdálo se však, že by Siriusova slova někoho zasáhla. Snažili se být hluší a slepí.
„U Merlina, Stuart má pravdu." prohlásila dívka s pletí barvy karamelového latté, sedící v křesle s nohama přehozenýma přes semyšové opěradlo, která si po celou dobu zjevně pilovala nehty. Šesťačka na Siriuse otráveně pohlédla. Její atraktivní obličej tak působil hrozně neatraktivně. Minulý rok se Siriusem asi týden chodila. Pak se s ním ale vzápětí rozešla, protože podle jejích slov, to byl debil. Od té doby spolu nemluvili. „Ty jsi vážně sebestřednej debil." přežvykovala ta slova jako žvýkačku.
Ostatní kolem zafrkali smíchy.
„Hele, Mindy..." Siriusovi v hlase zazníval prosebná omluva. Ano, jejich rozchod nebyl hezký a ano, tak trochu za něj mohl on, ale za to se jí už omluvil. A přesto ta její zatrpklost a zahořklost vůči němu.
„Debil, ale máš pravdu." pokračovala klidně dál. V náhlé odmlce si prohlédla své pěstěné prsty a spokojeně se nad nimi pousmála. Její marnivost, byla jedna z mála věcí, která jí dovedla na rtech vykouzlit přímo okouzlující úsměv. Pohlédla na spolužáky kolem se stále prozářenou tváří. Výraz se však pozměnil z potěšeného na pošklebující. „Lidi tohle je fakt ubohý. Házíme všechnu špínu na něj a při tom jsme sami zasviněný od všeho toho svinstva." její další vada na kráse, její slovník.
„Mindy, co to děláš?" mračila se na ni Opal.
Dívka povystrčila spodní ret a zamrkala svýma velkýma čokoládovýma očima. Připomínala tak pětileté dítě, které se snaží vyškemrat od rodičů sladkost. Jenže ona se nechystala škemrat. „Chci tím říci," změna jejího drsného hlasu za roztomilý hlásek byla děsivá, „ že od této chvíle, má mojí plnou podporu tady debil."
„Co? Vždyť je to křivopřísežník!" zvolal znechuceně Elvin.
Mindy se přestala pitvořit a zakoulela svými kukadly.
„To je samej křivopřísežník sem a křivopřísežník tam a bla, bla, bla. Jako by vám něco do toho, co měl dohodnutý s Dorianem Cavenhoodem, bylo. Dorian je připosránek, co neumí mluvit z holkama a má sesterskej komplex. Viděli jste někdy, jak se na svoji sestru lepí? Ne? No tak já jo. A je to divný. A když pak někomu hodí na krk takovou přehnanou zodpovědnost, není se čemu divit, že člověk nesplní jeho očekávání. Navíc, byla jeho chyba, že ji nechal se těch her zúčastnit. Aby za svou kravinu nemusel nést zodpovědnost, ztropil přehnanou scénu a hodil to na prvního člověka, který byl po ruce. Tohle si o tom křivopřísežnictvím myslím já." její slova zapůsobila jako smršť krup.
„Já to nechápu." promluvila Opal a pohlédla na Mindy s mračením a zarputilým vrtěním hlavou. „Zrovna ty bys o tom jeho křivopřísežnictví měla vědět ze všech nejlépe." náhle se tak naježila, že div nezačala prskat.
Mindy si jí změřila s pozvednutým obočím. „Jo, je to debil. Našla jsem ho s jinou holkou, jak se cicmají v kumbále, když se mnou chodil," Sirius vyslal k Jamesovi jasný signál: a může se mi někdo vůbec divit? „ale žádnej slib věrnosti mezi námi nepadl. Žádná přísaha nebyla porušena, kromě všech zásad vztahu." šlehla po Siriusovi naštvaný pohled, který ale stejně tak rychle odezněl. „A teď jsem fakt žhavá na to, s jakým argumentem se vytasíte vy?"
Nastalo ticho bez odezvy.
„Žádný? Tak si jděte cintat ty sví přiblblý kydy jinam. Tenhle debil nikdy neprovedl naší koleji nic hnusnýho. Vůbec si nezaslouží nějakou kritiku od impotentních tlučhubů, kteří nemají ani koule na to, aby připustili, že celá jejich kolej míří rovnou do prdele" každé slovo vyslovila s pečlivou artikulací. „Takže si naserte přátelé." obě její ruce vzlétli do vzduchu a všechny nechala se pokochat jejími pečlivě upravenými prostředníčky.
James se nenápadně nahnul k Siriusovi.
„Jakže dlouho si s ní vydržel?" pouštěl slova jen koutkem úst a to co nejtišeji.
Kamarád mu odpověděl podobným stylem.
„Osm dní."
„Jseš magor." zahuhlal mu James do ucha a znovu se odtáhl.
„Jo, mích nejdelších osm dní života." zamumlal si chlapec pro sebe. Musel ale připustit, že mít ji na své straně bude ohromná podpora. Navíc mu to připadalo úplně neskutečné
Ozvalo se odchrchlání. Všechna pozornost, se teď namířila k Jeredu Canovi, sedmákovi a famfrpálovému kapitánovi, který měl větší vážnost mezi svými spolužáky nežli Stuart. Když promluvil, všichni mu téměř doslova viseli pohledem na rtech.
„Nevěřil bych, že to někdy řeknu," ukázal na Mindy, „protože jsi s prominutím cvok," Mindy jen mávla rukou, jako by to neslyšela poprvé, „ale souhlasím s tebou Mindy. Máš pravdu. Vlastně pravdu má i Stuart s tím sebestředným debilem, ale úplně nejvíc z vás tu má pravdu tady Sirius." ukázal na chlapce, které ho zasáhlo, že ho oslovil křestním jménem a ne "Black", což zastávalo funkci nadávky. „Prosím," rozhlédl se po celé místnosti, „Netvrďte mi, že jste si nevšimli, že tu něco nesedí. Všichni jste si toho museli všimnout. Každý z vás." mezi spolužáky projely jako elektrické výboje různé změti emocí. Vztek, úzkost, znechucení, ale hlavně provinilost.
Jared zavrtěl hlavou.
„Pravdou je, že já si taky všiml, ale snažil jsem se být slepý. Nechtěl jsem proti tomu bojovat." on sám se tvářil provinile. Pak se ale narovnal a ukázal přímo na Siriuse, až ho tím vyděsil. „On je jediný, jediný z nás, kdo to nechtěl nechat jen tak. Proto je jedno jestli se o něm říká, že je křivopřísežník. Pro mě je to hrdina. Nebál se nám ukázat naše vlastní podhoubí a to chce odvahu."
Sirius třeštil oči v úžasu, jak se celá situace náhle obrátila. Ještě před tím, než se ozvala Mindy, měl chuť hodit vidle do žita. Ale teď...
„Bůh mi může být svědkem," pokračoval Jered, „že jsem nikdy z těch opovrženíhodných názvisek a přirovnání nepoužil, ale koukal jsem se na tebe z patra." svá slova věnoval přímo Siriusovi. „Proto se ti chci omluvit. Omlouvám se, že jsem o tobě pochyboval."
„Počkej." zarazil ho Sirius. „Nevykládej si to špatně, vážím si toho, ale to že jsem vám řekl pravdu, neomlouvá to, co jsem provedl Ellayn. I když jste mi kvůli tomu ubližovali, veřejně mě ponižovali, aniž by se to vás jakkoliv týkalo, tak to moje provinění nesmazalo o nic víc, než že se Mindy za ta léta odnaučila mluvit sprostě jako Protiva." dívka mu věnovala kyselý obličej. „Jak už jsem řekl na začátku tohohle shromáždění, jedinou omluvu, kterou jsem si přišel vyslechnout, je ta od vás tady Andy. Jinou slyšet nechci, ne protože bych si ji snad za to vaše trýznění nezasloužil, ale protože já sám nemám úplně čisté svědomí. Takže bych si místo ní přál dvě věci: omluvu Andromedě a navrácení Nebelvíru jeho opravdové ryzí hrdosti, spojenou s odvahou, smělostí ale i soudržností."
„Jsi dost náročnej." poznamenala kousavě Mindy.
„Neřekl jsem ti přesně tohle, když jsme se rozcházeli?"
Mindy se ušklíbla.
Impérium vrací úder! :)
Sirius jen zavrtěl hlavou a opět pohlédl na Jereda.
„Malá rada. Nedělej z lumpa hrdinu."
Kapitán famfrpáového týmu si dobrou chvíli prohlížel. Siriuse by zajímalo, co se sedmákovi asi honí hlavou. Jered se náhle obrátil k Andromedě.
„Omlouvám se ti Andromedo. To co sis musela vyslechnout, bylo odporné a moc mě to mrzí. Rád bych se omluvil i za celou kolej, ale to nemůžu."
Anromeda mlčela. Hleděla na něj bez jakéhokoliv projevu odpuštění. Podívala se na svého bratrance. Stále to bolí. Někde v hlubinách jejích šedých Blackovských očí se jí leskl zármutek. Znovu se obrátila k Jeredovi.
„Omluva se přijímá." zněla i vypadal ztuhle. „Za chvíli bude čas k večeři, co kdybychom se už rozešli." těmi slovy rozpustila dav, který se pomalu a zadumaně šoural pryč a rozbila těch pár střípků osmělení, které čekali na vhodnou příležitost, kdy někomu dodat odvahu k omluvě. Neměla žaludek tu dál stát a civět jim do těch tupých obličejů. Už to stačilo a tak to skončila.