Kronika Bradavic I - Havraní křik

II. Nový školní rok

O sedm měsíců později
1. září 1974

   ,,Vrabčáku, ještě si to můžeš rozmyslet." řekl opatrně.
   Její modrofialové duhovky se rozšířily. Malinko zavrtěla hlavou.
   ,,Siriusi, ty netušíš, jaké to je, když tě všichni vnímají jako kus porcelánu. Všichni kolem mě chodí po špičkách. Dorian dává pozor, abych se moc nemusela namáhat. I hloupé Wingardium leviosa nesmívyjít z mých vlastních úst." hlas měla tichý a mírný. Siriusovi však neunikl lehký podtón znechucení. ,,To zvládnu. Musím." bylo to její konečné rozhodnutí.
   Sirius si povzdechl. Přistoupil k ní a položil jí svou ruku na hlavu. ,,Dělej, jak myslíš." s těmi slovy jí začal čechrat vlasy. Ellayn ho odstrčila a s lehce nazlobeným výrazem si své neposlušné kadeře začala urovnávat.
   ,,Přestaň! Nesnáším, když to děláš!" postěžovala si. Sirius se zasmál a pokrčil rameny.
   ,,Nemůžu si pomoct, Vrabčáku. Když ty mi seš po bradu a ta tvá černá čupřina si o to prostě říká." Ellayn po něm hodila nasupený pohled, který nešlo brát vážně.
   ,,A neříkej mi Vrabčáku! Neměl by sis takhle dovolovat na starší spolužačku."
   Sirius se zatvářil na oko kajícně. ,,Omlouvám se madam." Ellayn trucovitě nafoukla tváře.
   ,,Za chvíli začínáme." upozornil je profesorský hlas.
   Sirius se významně podíval na Ellayn. ,,Tak jdeme, ať nezačnou bez nás." už se chystal vykročit, ale Ellayn ho chytila za hábit. Z tváře jí zmizel trucovitý výraz a nahradily ho obavy.
   ,,Siriusi." zašeptala slabě se sklopeným zrakem. ,,Já mám strach."
   Siriuse to doznání dojalo. Konejšivě se usmál. ,,To nic. Budu tam s tebou. Věříš mi?"
   Ellayn na něj upřela své oči. Pak lehce pokývala a pousmála se. ,,Věřím ti, Siriusi."

❇ ❇ ❇

Grimmauldovo náměstí dům č. 12
Londýn

   Sirius s dutým úderem sletěl z postele. Šok a tupá bolest ho probudili. Zlostně zanadával. Počal svádět boj s přikrývkami, do kterých se během spánku zamotal. Po minutě zápasení to však vzdal.
   V pokoji panovalo ticho a tma. Jediné co slyšel, byl jeho tep a tikání hodin. Chvilku čekal, než se jeho zrak přizpůsobí temnotě a pak se pokusil odhadnout čas. Pokud mohl věřit svým očím, mohlo být tak půl druhé ráno. Smutně si povzdechl. No tak teď už neusne.
   Jeho myšlenky se vrátily k jeho snu. Přesněji řečeno k jeho noční můře, jenž ho sužovala po celých sedm měsíců. Poslední slova z ní mu opakovaně vyzváněla v hlavě. Věřím ti Siriusi. Věřím ti. Věřím. Věřím. Siriusovi uniklo tiché psí zakňučení. Rukou si zakryl oči. Chtěl zmizet.
   Dneska je ten den. Den kdy se vrátí do Bradavic. Miloval to tam. Každý rok se těšil, že vypadne z tohoto baráku, že unikne své matce Walburze a její nenávisti vůči všemu neblackovskému. Jenže minulý půlrok se pro něj Bradavice proměnily v živoucí peklo. Sirius se stal zářným příkladem pohasínající svíce. Už když nastoupil do Bradavic, všichni pocítili jeho charisma. Byl oblíbený, byl zbožňován, byl respektován a obdivován. Karta se ale obrátila a on byl odsouzen a vyhnán do temnoty. Sám sobě si přišel neskutečně ubohý.
   Převalil se na břicho. K jeho úžasu, okovy spletené z dek povolily. Sirius se postavil. Zpět do postele se mu nechtělo. Bál se že by ho celého pohltila. Zamířil proto ke dveřím. Cestou zakopl o nejednu věc, která byla nedílnou součástí jeho každodenního nepořádku. Opatrně vzal za kliku a neslyšně otevřel dveře. Bezpečně se dostal na chodbu. Chtěl se vydat ke schodům, ale pak si to z nějakého pro něj neznámého důvodu rozmyslel. Namísto toho vnikl do vedlejšího pokoje.
   Lehké podřimování naplňovalo pokoj. Sirius se ptal sám sebe, co tam vlastně dělá. Došel až k posteli na, níž spal Regulus. Rytmické nádechy a výdechy napovídaly, že na rozdíl od jeho staršího bratra ho netíží noční můry.
   Po Siriusově tváři se rozlil kyselý úsměv. Jak je možné, že jsou bratři. Jediným jejich společným rysem byli jejich tmavé vlasy. Tím jejich podobnost končila a začínal dlouhý seznam odlišností a rozporuplností. Regulus byl ukázkový Black. Black, nad nímž se jejich rodiče dmuli pýchou. Dostal se do Zmijozelu, měl výborný prospěch, chladnou, odtažitou povahu a předpojaté názory ohledně mudlů a jejich kouzelnických potomků. Sirius byl naopak Black, který si nezasloužil jméno Black. Chodil do Nebelvíru, měl rád lidi a lidi měli rádi jeho (to platilo ještě před sedmi měsíci), známky měl nadprůměrné (avšak ne výborné), mudlové mu nevadili a jejich kouzelnické potomky považoval za rovnocenné. Prostě jeden velký kolosální průšvih.
   ,,Víš, že máš vlastně docela štěstí." pronesl tiše Sirius.
   Regulusse v posteli převalil na druhou stranu. „Blbče..." zahuhlal ze spánku.      
   Sirius senevesele usmál. „Máš pravdu brácho." zašeptal téměř laskavě. Opustil Regulusův pokoj a skoro poslepu sešel schody do prvního patra. Dával si při tom pozor, aby nevzbudil Kráturu. Nestál o skřítkův zvědaví a úlisný pohled. Navíc by druhý den hned jeho matka věděla, že si udělal noční procházku po domě.
   Vstoupil do místnosti, po jejímž celém obvodu se rozprostíral rodový gobelín. Sirius rukou přejel po tkanině. Pokaždé když gobelín viděl, zmocnila se ho úcta a nechuť zároveň. Byla do něj vetkána část historie rodiny Blacků. Bylo to impozantní ale zároveň i k smíchu.
   Na vteřinku se zastavil u černé díry vypálené do gobelínu. Přečetl pod ní jméno. Marius Black. Bratranec ze třetího kolena. Vyděděn a zapuzen jako moták. Pro vznešenou rodinu, jako byli Blackové, nebyl dost dobrý. Sirius šel dál, až se dostal ke své vlastní podobizně.