Kronika Bradavic I - Havraní křik

XII. Otázka dobrého a pohodlného

V útrobách Bradavic - 10:28

Lucius se procházel chodbami Bradavic bez směru a bez cíle. Prchal ze společenské místnosti, kde bylo přímo přeblackováno. Neuplynul ještě ani týden a už mu všichni se jménem Black lezli krkem. K jeho smůle se však lidi s touhle nálepkou přemnožili. Občas se ptal sám sebe, jak je možné že Blacků je tolik a Malfoyovi ve Velké Británii najdete jen jedny. Zase na druhou stranu musel přiznat, že rod Malfoyů je v Británii poměrně mladý. Ve Francii kde tento rod má opravdu staré a šlechtěné kořeny, jich ale taky nežije velké množství. Ale co nemají do počtu příslušníků rodu, to jim vynahrazuje jejich majetek. Oproti Malfoyům byli Blackové chudáci.

Opovržlivě se ušklíbl. Jejich hábity sice vypadaly draze, ale rozhodně nebyli nejnovější. Bezmyšlenkovitě si uhladil vázanku na krku. Najednou se mu vybavil ten poněkud depresivní rozhovor s jeho otcem, kdy ho Abraxas informoval o jejich nešťastném finančním stavu. Rozčileně se kousl do rtu, až mu vytryskla krev. Sykl bolestí. Měl zlost sám na sebe.

Vytáhl z kapsy sněhobílý kapesník a setřel si z úst karmínové krůpěje. Krev se vpila do látky a Luciusovi přišlo, že skvrny utváří nevšední obrazy. Připomínalo mu to dílo umělce. Takto vypadá krev čistokrevných, usmál se sám pro sebe. Opět uschoval kapesník spolu se svým rudým podpisem.

„Obšťastnil ji pevným stiskem,
políbil jí prdel pyskem.
Cicmali se u záchodků,
trvalo to dobrou hoďku,
někdo je ale vyfotil,
a Malfoy se zapotil."

Výsměšný zpěv se odrážel ode zdí. Lucius spadla čelist. Vytřeštil oči a vyděšeně se ohlédl. Ta básnička ho natolik ochromila, že se nezmohl na nic jiného, než jen zírat. Najednou se vedle něj z pilíře vynořil škodolibý obličej.

„A hele koho pak to tu máme?" křivě se na něho usmál Protiva. „Malfoyeček posráneček." zašvitořil zvesela. Měl štěstí, že jeho tělo tvořil jen vzduch. Lucius měl sto chutí mu uštědřit takový políček, až by v Bradavicích strašil druhý 'skoro bezhlavý' duch. „Nekaboň se Lufíku," ušklíbl se Protiva ještě víc, „nebude ti to slušet na titulní stránce Čarodějovi Zpovědny."

Nezáleželo na tom, že Protivovo popichování, bylo tak nevyzrálé. Možná proto to Luciuse ještě víc vydráždilo. S každým Protivovým dalším výsměškem cítil, jak dostává facku. Facku a nesčetné rány do břicha. „Takže to ty máš prsty v tom článku!" snažil se situaci obrátit aspoň trošičku ve svůj prospěch.

Protiva si ale jen povzdechl. „Kéž by." opravdu ho mrzelo, že nešlo o jeho vlastní nápad. Vzápětí se ale rozzářil. „Vlastně bych svojí troškou do mlýna přispět mohl!" shlédl na Malfoye. „Co takhle mi poskytnout rozhovor?" poškleboval se.

„Ztrať se!" vyštěkl Lucius rozzuřeně.

„No já už mizím Lufíku!" zachechtal se a zmizel.

Lucius vřel. Vřel vzteky. Přímo supěl. To už z něj bude vola dělat opravdu úplně každý?

„Lu-luciusi?"

Prudce se otočil, až skoro dívku povalil. Zakymácela se. „Co je!" vyštěkl skoro nepříčetně.

Dívčiny šedomodré oči se vylekaně vyvalily. Sklopila hlavu. Zlatohnědý cop jí poskočil na zádech. „Je-je to pravda?" v obličeji byla celá zrudlá. „Že ty a Ellayn...?"

Abyste ji správně pochopili, neměla v úmyslu se mu pošklebovat. Na to ho příliš obdivovala. Ta dívka byla do Luciuse zblázněná. Jinak pojmenovat se to nedá. Měla o něm celkově zkreslenou představu, již si hýčkala a zamilovaně si ji šlechtila. Realitě se však podobala jen stěží. Vznikla z nadměrného čtení nesmyslných románů s nesmyslnými zápletkami a ještě nesmyslnějším rozuzlením. V jejích očí byl Lucius někdo kdo, čeká na opravdovou lásku, která by zahřála jeho ledové srdce. A bůhvíproč tou hrdinkou měla být právě ona. Ta, která prolomí ledy.