Kronika Bradavic I - Havraní křik

VII. Nové neznámé

Čtvrtek 5. září
Bradavická knihovna - 9:54

Ellayn s klapnutím zavřela knihu. Zoufale si vjela rukou do vlasů. Už zase skončila, tam kde začala. Bez učitele, zahrabaná v knihovně pod nánosem knih, který se postupně kolem ní vršil. Unaveně si promnula oči. Takhle to dál nejde! I kdybych přečetla celou knihovnu, tak by mě to nic praktického nenaučilo! Když byla u Brumbála, jemu i sobě slíbila, že si někoho najde do pátku. Už byl čtvrtek a ona stále ještě nenašla vhodného kandidáta. Navíc má zítra řediteli sdělit své konečné rozhodnutí.

Alespoň zúžila výběr. Rozhodně to nesmí být nikdo z Havraspáru. Spolužáci z její koleje až moc vzhlížejí k Dorianovi. Hrozilo tak nebezpečí, že by se o tom doslechl. Už tři dny s ním nepromluvila. Zbožňovala ho, ale on ji dusil. Ellayn se pokaždé v jeho přítomnosti cítila, jako pták zavřený ve zlaté kleci. Působí to hezky na pohled, ale ve skutečnosti je to vězení. Musela se trpce pousmát. Ještě před rokem by ji ani nenapadlo, takhle o jejich vztahu smýšlet. Jenže to se změnilo. V Americe poznala svobodu.

Hank jí vyléčil a ukázal svět mimo klec. Byl divoký, nemilosrdný, s nikým se nepáral a vyžadoval od člověka odolnost. Ale i tak si ten svět zamilovala. Byl dobrodružný, plný neočekávaných překvapení a neodolatelných krás. Ellayn v něm chtěla žít. Chtěla se stát jeho součástí.

Po celý půlrok tvrdě trénovala, aby posílila svého ducha, našla v sobě vnitřní sílu a nezávislost. Šlo to pomalu, ale ona se rozhodla být trpělivá a vytrvat. Pokrok se dostavil až v druhé polovině srpna. K jejímu zklamání nebyl nikterak velkolepí, ale Hank ji utěšil. Je to jako s lidmi, kteří mají pochroumanou páteř. Když mají naději, že se jednoho dne znovu postaví na nohy, musí vytrvat a věřit. Půjde to pomalu, bude to bolet, ale nakonec se jim to povede. Ty musíš uzdravit mysl i tělo, aby ses dokázala postavit na vlastní nohy.

Přepadl ji pocit frustrace. Chce být nezávislá, a při tom si nedovede sehnat ani učitele.
Rozhodla se, že pro dnešek by to čtení mohlo stačit. Pomalu odnášela jednotlivé knihy a postupně je vracela do regálů. Vzala si tašku s věcmi, a co nejtišeji se vyplížila z knihovny. Cestou jí vyprovodil podezíravý pohled madame Pinceové. Knihovnice měla podezření, že Ellayn si v tašce nese knihu, kterou nenahlásila. Když však dívka prošla dveřmi a nespustilo se, žádné kouzlo, madame se opět uklidnila a začala znova pročítat seznam vrácených knih.

Ellayn se pomalu šourala do havraspárské věže. V půli cesty se zarazila. Zůstala stát a naslouchala tichu. Něco se blížilo, tak jí to alespoň zašeptal její šestý smysl. Neměla ho sice nijak dlouho a nebyl nijak zvlášť citlivý, ale i tak ucítil problém, který se k ní zlověstně přibližoval z vedlejší chodby. Rychle se schovala do nejbližšího výklenku. Bez hlesu a bez hnutí stála ve stinném koutě a čekala. Netrvalo dlouho a z poza rohu vzduchem prolétl Protiva. Pobrukoval si při tom melodii, nějaké zaručeně sprosté písně. Naštěstí drobnou postavu ukrytou ve stínu nezaregistroval. Lenivě plul dál chodbou.

Ellayn se značně ulevilo, když zmizel. Vylezla z výklenku a vrátila se na svou původní trasu. Jak se tak šourala opuštěnými chodbami, napadla ji zásadní otázka, co bude po zbytek dne dělat? Bylo teprve deset dopoledne. Oběd má až za dvě hodiny a pak ji čeká hodina přeměňování a studie mudlů. V hlavě měla prázdno. Nemůže přeci dvě hodiny jen tak proležet!

Přišla si tak zbytečná. Konečně se ohlásil pocit zoufalství. Já tu školu snad nikdy nedodělám!
Nohy ji donesly až před havraspárskou věž. Dovnitř se jí však ještě nechtělo. Opřela se o stěnu a pomalu se po ní svezla, až dosedla na kamennou podlahu. Kolena si přitáhla k bradě a rukama si objala nohy.