Kronika Bradavic I - Havraní křik

XXIX. Květiny k tvým nohám

Úterý 1. října
Ošetřovna - 13:01

   „Něco jsem ti přinesl." řekl Sirius a ukázal Andromedě kytici prostých bílých květin. „Ale teď vidím, že je to jako nosit hůlky do Ollivanderova obchodu." deprimovaně pohlédl na nezměrné množství růží, které obklopovalo Andromedino lože. Převládala tu žlutá s červenou. Vypadalo to, jako by ležela v záhonu uprostřed léta a ne na ošetřovně.
  „Přijdu si jako nebožtík, se kterým se všichni přišli rozloučit." ušklíbla se Andromeda. Nová výzdoba se jí nelíbila. Nesnášela růže. Oči jí přímo zajiskřily, když si řádně prohlédla Siriusův dárek. „Kopretiny!" zajásala nadšeně. Rychle se vymrštila do sedu a chtivě po nich natáhla ruce.     „Merline, jak já miluju kopretiny!" úplně roztála, když jí je Sirius podal. Dívka si k nim hned přivoněla. S přivřenýma očima požitkářsky vdechla jejich specifickou esenci a slastně vydechla.    „Paráda!" celý proces ještě několikrát zopakovala.
  Sirius měl pocit, že mu tu jeho sestřenice začne brzy příst. Usmál se a přisedl k ní na lůžko.
  „Tyhle jsou nejlepší! Děkuju ti Siri." vlepila mu lehkou pusu na tvář a pak opět zabořila obličej do květin.
   „Máš to tu zařízené, jako ve skleníku." poznamenal Sirius a se zájmem jednu rudou růži z jednoho gigantického trsu vytáhl. Přivoněl si. Voněla sladce, ale až nepřirozeně silně.
    Andromeda věnovala té rudé hlavince chladný pohled.
   „Hmm. Ty jsem dostala od našeho milovaného Nebelvíru." řekla trpce. Opět začala inhalovat jemný odér kopretin. „Jsou odporné." prohlásila nakonec nemilosrdně.
Sirius mlčel. Mezi prsty otáčel stonek růže tak dlouho, dokud ho jeden z jejích ostrých trnů nebodl do prstu.
   „Au!" sykl a přisál si palec k ústům, aby krev nezašpinila Andromedino ložní prádlo.
   Ta netečně přihlížela jeho počínání.
   „Říkala jsem to. Jsou zákeřné."
   Sirius si prohlédl nepatrnou ranku. Stále krvácela. Očima zabloudil k Andromedě. Vypadala, že je už úplně uzdravená. Většina obvazů jí, už byla sundána, pokožka se jí zacelila. Jen na některých místech měla její kůže růžový nádech. Madame Pomfreyová odvedla úžasnou práci.
   „V pátek mě pustí." řekla Andromeda náhle. Jako by mu četla myšlenky.
   Usmál se na ni.
   „Já myslím, že stejně o nic nepřicházíš."
   Zasmála se.
   „Jistě, bude to pro mne hrozný šok, protože tady se pořád něco děje a ve škole je děsná nuda." popotáhla si pokrývku. Dny na ošetřovně pro ni znamenaly dny nehorázné nudy. Nedalo se tu absolutně nic dělat, jen čekat.
   Náhle zvážněla.
   „Co Bellatrix?"
   Siriusovi potemněla tvář. Odvrátil ji od ní.
   „Je v podmínce, ale do školy znovu nastoupila." doufal, že na tohle téma nedojde.
   Andromeda přikývla. Roztržitě začala cupovat okvětní lístky z kopretin.
   „To se dalo čekat." řekla tiše.
   Sirius se opět odhodlal se na ni podívat. Po tvářích jí tekly slzy.
   „Ne." zatvářil se bolestně a objal ji.
   „Pořád tomu nemůžu uvěřit." rozeštkala se, „nikdy bych...nikdy bych si nemyslela..."
   Přejel jí konejšivě rukou po páteři.
   „Já nevím, jestli to zvládnu Siriusi. Bojím se, že na to nejsem dost silná!"
   Prudce se od ní odtáhl.
   „Tohle už neříkej." zazněl jí jeho hlas v hlavě vyčítavě. Popadl ji za ramena a malinko s ní zatřásl, ne však nijak surově. „Jsi Black a my jsme silní! Ty a já jsme Blackovic odpad a to znamená, že jsme mnohem odolnější než kdokoliv jiný! Ty a já, máme jeden druhého a spolu to všechno ustojíme. Rozumíš tomu!" znovu si ji k sobě přitiskl, neboť se rozvzlykala už úplně. „Spolu to zvládneme."
   Chvíli ji takhle objímal, dokud se mu sama nevyvlékla ze sevření. Byla malinko zarudlá v obličeji, oči stále utopené, ale už se netvářila tak nešťastně.
   „Fajn," řekla už uklidněná. Popotáhla. „Nemáš kapesník?" Sirius jí jeden zapůjčil. Začala si s ním utírat oči. Když byla hotová, několikrát za sebou zamrkala, aby zklidnila náhlému pálení v očích. „Už je to dobrý?"
   Přikývl.
   „Dobře." usmála se. Byl to naprosto falešný, sebevědomý a bezstarostný úsměv, který vypadal tak přirozeně a opravdově.
   „Perfektní." okomentoval to Sirius bez nadšení. Přetvářku po ní rozhodně nevyžadoval.
   „Myslíš, že kdybych našim spolužákům, takto vylíčila, jak moc pro mě ty růže znamenají a jak nádherný dar to je, že by mi to zbaštili?"
   „O tom nepochybuji, ale podle mě něco takového nemáš zapotřebí."
   Přestala se usmívat, dál však zůstávala klidná.
   „Mě pouze zajímalo, zda bych byla dostatečně přesvědčivá."
   Sirius utrhl plátek z růže, o kterou se předtím píchl a rozžmoulal ho v ruce.
   „Byla." přitakal.
   „Ahoj." tichý hlas přerušil náhle jejich soukromý rozhovor. Oba dva příbuzní pohlédli směrem ke dveřím.
   „Páni, Andromedo vypadáš jako Šípková Růženka." pronesla Lily ohromeně nad prostorem růží kolem lůžka raněné.
   „Kdo?" zeptal se Sirius s Andromedou současně.
   „Princezna spící v hradu plném růží a... no to je jedno." odbyla to mávnutím rukou, když jsi uvědomila, že další vysvětlování bude zbytečné. Kouzelníci přirozeně neznají mudlovské pohádky.
   „Neruším?" zeptala se malinko opožděně.
   „Ne!" zvolala a Andromeda a mávla na rudovlásku kyticí z kopretin. „Koukej, co mi Siri přinesl." chlubila se svým dárkem, jako malá.
   „Hezké." řekla Lily upřímně. Přistoupila k o rok starší dívce a kamarádce. „Já ti zase přinesla tohle." honem jí vtiskla do ruky hrst bonbónů. Andromedě zasvítily oči.
   „Já myslel, že se na ošetřovně sladké jíst nesmí?" nadzvedl Sirius obočí.
   Lily si s Andromedou vyměnila jasný pohled: slyšela jsi to?
   „A ty jsi kdo? Jeptiška?" otázala se Lily s vrtěním hlavou.
   „Uhodil ses do hlavy, anebo tě rošťárny s klukama přestaly bavit? Nesmí jíst! To bych zrovna od tebe nikdy nečekala!" začala do něho Andromeda rýpat a při tom si nově ukořistěné sladkosti schovala do ponožky.
   Sirius zvedl ruce na znamení, že se vzdává.
   „Uznávám, tohle ode mne nebylo zrovna dvakrát morální."
   „Styď se!" ušklíbla se Andromeda a strčila si jeden bonbón do pusy. Okamžitě se zatvářila, jako na vrcholu největšího blaha. „Lily, miluju tě!" zahuhlala smrtelně vážně a dál cumlala cukrátko. „Řekni, co musím udělat, abych si tě mohla vzít, a já to udělám!"
   Rudovláska pobaveně zavrtěla hlavou. Jemně ji poplácala po hlavě.
   „Hlavně se úplně uzdrav."
   „Zdá se, že tvá láska je jednostranná Andy." poznamenal Sirius. „Budeš muset hledat dál, ale jsem si jistý, že dřív či později narazíš na člověka s kapsami narvanými sladkým. Navíc," malinko ztlumil hlas, „Lily je už zabraná."
   „Co to meleš?!" zamračila se Lily pohoršeně. „To tvrdí kdo?"
   „No, už abych šel." prohlásil Sirius, ignorujíc rozohněnou Lily. Sklonil se k naprosto spokojené Andromedě s kyticí kopretin v ruce a bonbónem v puse a políbil ji jako hodné dítě na čelo. „Tak pa, stavím se tu zítra."
   „Hmm." zahuhlala Andromeda plně zaměstnaná vychutnáváním sladkého.
   „Hej! Odpověz mi Siriusi!" naléhala Lily rozzlobeně.
   Měl se už k odchodu, když si všiml vázy s kyticí. Ty sice, byly téměř všude, ale tahle byla jiná. Nebyly v ní růže, ale trs lučního kvítí. Na pohled vypadalo opravdu pěkně a hlavně příjemně.
   „To je hezké Andy, od koho jsi je dostala?" zajímalo ho to jen z čisté zvědavosti.
   Andromeda se na chvíli zarazila.
   „Ty jsou od Ellayn." řekla pak.
   Sirius sebou trhl.
   „Cože?"
   „Včera se tu za mnou stavila. Dala mi ty květiny. Jsou hezké." najednou se cítila poněkud rozpačitě. Jako by mu zatajila, nějakou důležitou informaci, ale tak to rozhodně nebylo.
   „Proč?" zamračila se podezřívavě Lily.
   „Co tím myslíš?" nechápala.
   „Proč by se tu za tebou stavila?" vyklouzlo jí to z úst dřív, než si ta slova stihla řádně promyslet.
   „Třeba proto, aby se zeptala, jak mi je?" ohradila se Andromeda dotčeně. „Víš Lily, dřív to bývala moje spolužačka, chodili jsme do stejného ročníku a často jsme měli stejné hodiny. Možná jí přišlo fajn se zajít podívat za starou známou, která teď leží na ošetřovně a zkrátit jí dlouhou chvíli!" vypadala naštvaně.
   „Promiň, nechtěla jsem..." snažila se rudovláska zachránit situaci.
   „Ale chtěla!" vykřikla dopáleně Andromeda. Zničehonic prostě vybouchla. Lily i Sirius s sebou polekaně trhly.
   Andromeda byla sama náhle šokována vlastní reakcí. Vjela si rukou do vlasů.
   „Pardon, je toho teď na mě moc." omluvila se. Nastalo ticho. „Vím, co si oba myslíte." promluvila nakonec Andromeda. Pohled měla teď sklopený do přikrývek.
   „Andy, to nevadí. My to chápeme..."
   „Nemyslím o mě. Myslím o ní."
   Opět ticho.
   „Lidé se nemění." zvedla k nim oči. „A ona není výjimkou." svou pozornost zaměřila na Siriuse „Už ses jí omluvil?"
   Ztěžka polkl.
   „Ne...ale, to protože nebyl čas..."
   „Siriusi, už to neodkládej. Nejsi špatný člověk a já vím, že toho co se stalo, lituješ, ale musíš se jí co nejdřív omluvit. Takhle jen prohlubuješ tu bezednou propast. Ona se opravdu z podstaty své duše nezměnila, nemusíš se bát, že to není ona." úplně z něj vysála všechny jeho pocity a obavy a přeložila mu je na stůl, jako karty.
  „Víš, ona na to čeká." přesvědčení v jejím tónu bylo nezpochybnitelné.
  Sirius na ni zmateně pohlédl. „To ti řekla?"
   „Ne. Nic říkat nemusela."

❇ ❇ ❇

Čtvrtek 3. října
Opuštěná učebna - 17:42

   „Ta je poslední." prohlásil Severus, když Ellayn pomocí kouzla přemístila poslední bednu s harampádím.
   Týden! pomyslela si nešťastně. Celý týden jí trvalo, než prostor kompletně vyklidila. A sama!  Severus v rámci jejího tréninku nebyl ochotný hnout ani prstem.
   „Výborně, rychleji by to zvládla i cvičená opice." ohodnotil krutě její výkon. „No dovol! Náhodou jsem se zlepšila!" zvolala hněvivě.
   „Aha a v čem? V tom otravném čekání, až to doděláš, jsem si ani nestihl všimnout."
Hodila po něm jakýsi kus hadru, který tu ležel na podlaze. Bez velkých obtížích ho odrazil kouzlem, takže se vrátil a mířil přímo na Ellayn. Ta v poslední chvíli ucukla, takže o ni zavadil jen prudký poryv větru.
   „Nikdy nic po nikom neházej, když nejsi připravená na odvetu." prohlásil znuděně Severus. Moc se mu to tu nelíbilo. V Křiklanově učebně si mohl vařit lektvary, zatím co Ellayn se snažila provést podle jeho instrukcí nějaký úkol nebo kouzlo. Nudil se.
   Ellayn si ho hněvivě měřila.
   „Ani na to nemysli!" zavrčela na něj. Vycítila jeho náhlé pohnutky.
   „Musím napsat úkol." uvedl jako chabý důvod. Vzal si svou brašnu a vydal se ke dveřím.
   „To můžeš udělat i později!" propalovala ho pohledem.
   Zarazil se u dveří. Obrátil se k ní a zlověstně se ušklíbl.
   „Chceš plnohodnotnou hodinu? Máš ji mít." vyšel ze dveří a zavřel.
   Ellayn se zmateně zamračila. Cože? Plný význam jeho slov pochopila, až když zaslechla zlověstné cvaknutí zámku. Přiřítila se k východu a popadla kliku. Dveře byli zamčené.
   „Můžeš tu teď trénovat odemykání. Dřív než plně zvládneš kouzlo, se odtud nedostaneš. To je dobrá motivace ne?" vysmál se jí zpoza dveří.
   Zuřivě začala mlátit do dřeva.
   „Okamžitě otevři! To není vtipný idiote!"
   Nikdo jí však už neodpověděl. Severus odešel a ona zůstala zamčená v opuštěné učebně v podzemí.
   Zornice se jí rozšířily vztekem. Vytáhla hůlku, chystala se ty dveře otevřít, dohonit ho a pořádně mu to spočítat.
   Dost!
   Zarazila se. Jaký to bude mít smysl? S určitostí věděla, že teď když s ní lomcuje vztek, ty dveře odemkne. A jak už Severusovi jednou řekla, nechtěla, aby vztek určoval sílu jejího kouzlení. Pak by se stal součástí jejího každodenního života.
   Odstoupila ode dveří a započala jednoduché dechové cvičení. Potřebovala utišit tu prudkou bouři v sobě. Vnímala, jak v ní její emoce víří jako vzdušný vír. Její vědomí prolétlo přesně nad jeho vše pohlcujícím okem a zůstalo shlížet dolů. Nádech a výdech. Nádech a výdech. Bouře se zpomalovala a zpomalovala, až z ní nezbylo víc než zmatený poryv větru.
   Ellayn se chystala otevřít oči, když v tom, ten chabý pozůstatek bouřky, který poletovaly jako upuštěný balónek, do něčeho vrazil a rozplynul se. Bariéra se tím nárazem rozvibrovala.
Dívčinou myslí ostře jako nůž projela živá vzpomínka. Padala ze srázu, až její tělo dopadlo na ostré kamení, kde se rozlámalo. Praskot roztříštěných kostí a záblesk náhlé bolest zněli, jako ozvěna z dálky.
   Prudce se probrala a zalapala po dechu. Cítila, jak se celá chvěje, jak to s ní otřáslo.
   Co to bylo?
   Nedokázala na tuto otázku najít uspokojivou odpověď.
   Zrakem neurčitě bloumala po pokoji. Vzhlédla ke dveřím.
   Sakra!
   Vzpomněla si proč tu je a co musí udělat, aby se dostala na svobodu.