Kronika Bradavic I - Havraní křik

XXIV. Lekce šestá

Neděle 15. září
Havraspár
Společenská místnost - 20:37

   Dorian bezmocně sledoval, jak jeho sestra prošla kolem něho bez jediného slova nebo pohledu, který by mu byla ochotna věnovat. Po schodech zamířila do své ložnice, kde zmizela.
   Sklesle zapadl do modré pohovky. Rozhodla se ho úplně zazdít a on nevěděl, co má dělat. Jak si tak zoufal, náhle ucítil, jak se pod ním pohovka zhoupla, při dosedu dalšího člověka.
   „Ahoj kapitáne." zaznělo veselé zašvitoření.
   Dorian pohlédl do veselého a hezkého obličeje jejich nové chytačky. Upřímně na ni neměl náladu. Stále se mu nelíbilo, že si neprosadil svou. Podle něj byla chyba, že ji přijali.
   „Ahoj Diano." zahuhlal malinko odměřeně.
   Chvíli ho jen tak beze slov pozorovala. Dorianovi to bylo nepříjemné. Bezděčně se ošil.
   „Mračíš se," řekla náhle, „takový obličej ti nesluší." připomínala mu pětileté dítě, které pokládá otravné otázky a svoje názory vyslovuje s rozkošnou naivitou.
   „Podívej, Diano..."
   „Říkej mi Didi." vskočila mu do řeči.
   „Podívej Diano," zdůraznil její jméno, dal tak najevo, že takový kamarádský vztah spolu nesdílí, „mám mizernou náladu. Proto bych ocenil, kdybys mě nechala o samotě."
   Úsměv jí malinko povadl. Však místo toho, aby se zvedla a odešla, se k němu přisunula blíž.
   „Co tě trápí?" tvářila se, že ji to opravdu zajímá.
   Dorian na ni zíral. Nevěděl, zda to myslí vážně.
   „Uleví se ti, uvidíš." povzbudivě se na něho usmála.
   Zatvářil se pochybovačně. K jeho vlastnímu překvapení, se ale na konec rozpovídal. Povyprávěl jí o hádce sestrou, a jak ho mrzí Catrinin odchod z famfrpálového týmu. Slova se z něj jen valila a spolu s ním ten proud odplavil i většinu stresu, zklamání a obav.
   Diana byla vynikající posluchačka. Ne jako Ellayn, u které se zdálo, že ho poslouchá jen na půl ucha. Ne jako Michael, který se snažil jeho slova zlehčit vtipkováním. A dokonce ne jako Catrin, která se pak vždy tvářila sklíčeně.
   Když domluvil, jeho chmury se mu náhle zdály tak vzdálené.
   „To s Catrin je mi líto, byla to opravdu úžasná hráčka. Je od ní nefér, že takhle zazdila tým." promluvila pak Diana chápavě, ale se stopu trpkosti v hlase.
   Dorian ji vycítil.
   „Ne, tak to není. Ona jen..." zarazil se. Nemohl to doříct.  Neznal její důvody, a i kdyby nechápal by je.
   „Je to škoda, ale její škoda." přitáhla si nohy k sobě na pohovku. Bylo jasné, že nepochybuje o tom, že toho bude Catrin v budoucnu litovat.
   „No, hlavně tým kvůli tomu bude strádat." poznamenal pochmurně Dorian.
   Diana se na něj zazubila.
   „O to bych strach neměla. Teď máte mě. Já Catrin překonám." prohlásila odhodlaně. Pohlédl na ni s povytaženým obočím. Přestala se usmívat. Znejistěla. Zasunula nohy pod sebe. „Doriane... můžu ti tak říkat?" uvědomila si, že se ho zatím nedovolila. Přikývl. Malinko pookřála. „Tak tedy, Doriane," na vteřinu zavřela oči, aby si urovnala myšlenky, „já vím, že jsem na tebe ve čtvrtek neudělala, asi ten nejlepší dojem a moc mě to mrzí. Taky vím, že jsi byl proti tomu, abych vstoupila do týmu." upřeně na ni hleděl. „Anika mi to řekla." přiznala.
   Dorian pohlédl na druhou stranu místnosti, kde Anika něco vyprávěla své kamarádce.
   „Jasně, že ti Anika řekla." zamumlal kysele.
   „Já to stejně tušila." dodala rychle, aby všechnu vinu nemusela nést jen Anika. ,,Mrzí mě, že jsem na tebe udělala dojem nezodpovědné a bezohledného člověka. Chci, abys věděl, že se budu ze všech sil to snažit napravit."
   Dorianovi došlo, že udělal chybu. Neměl jí vyprávět o svých problémech. Nebyla jeho kamarádka ale člověk, ke kterému cítil lehkou antipatii.
   ,,To doufám." řekl odtažitě.
   ,,Zase se mračíš. Víc ti to sluší, když se směješ." mluvila zadumaně.
   ,,Myslím, že si půjdu lehnout." prohlásil a vycouval tak z pro něj nepříjemného pokračování jejich rozhovoru. ,,Tak, přeji ti dobrou noc, Diano."
   ,,Didi." opravila ho.
   ,,Dobrou Diano." zopakoval neústupně.
   ,,Tak dobrou Doriane." zaznělo její rozloučení odevzdaně.