Kronika Bradavic I - Havraní křik

XVIII. Noci za úplňku - část III.

Zapovězený les – 23:19

   Ellayn se prodírala hustým křovím. Strachovala se, že jde špatným směrem. V tom nebezpečně vyhlížejícím lese se špatně určovaly světové strany. S trpkým úsměškem si vzpomněla, jak ji Hank nutil s ním chodit na lesní túry. Neuvěřitelné utrpení. Měla ráda procházky, ale bytostně nenáviděla výšlapy. Tedy zezačátku. Později to přijala jako nedílnou součást, její rehabilitace.
   Hank ji učil různé zálesácké znalosti a dovednosti. Rozdělat oheň pomocí klacků, kamení. Určit světové strany podle hvězd, podle lišejníků na stromě, podle mraveniště nebo v nejkrajnějším případě podle kompasu. Poznat kolik je hodin podle slunce a jiné zajímavé, ale v podstatě pro ni nepotřebné věci. Byla čarodějka. Kdyby potřebovala oheň, vyčarovala by si ho. Kdyby potřebovala zjistit směr, zjistí si ho za pomocí kouzla. To samozřejmě Hank věděl, ale nebral to moc na zřetel. Pak tu byla i ta drobnost s Ellayniným nedostatkem kouzelnických sil, ale šlo o princip. Teď však všechny principy někam zmizeli a ona v tuto chvíli bloudila, s hlavou zvednutou k nebesům. Hledala směr podle hvězd.
   Dělala to s velkým sebe zapřením. V hlavě se jí neustále ozýval Hankův přísný hlas: Já ti říkal, že se ti to bude jednou hodit! Kam to koukáš?! Malý vůz je přesně na druhý straně! Ellayn zaskřípala zuby. Dědek jeden plesnivej!
   Chvíli jí trvalo, než se v hvězdné obloze zorientovala. Ke svému údivu poznala některá souhvězdí. Orion, hydra, lev, drak, velká medvědice, Andromeda. Ano, byl to sice jen nepatrný zlomek, ale i tak to byl úspěch. Díky mě, na to nezapomínej! ozval se jí znovu Hank v hlavě. Neodbytný jako moucha! rozčilovala se dívka.
   Snažila se jít, co nejtišeji. Jednou takto s Hankem šli na "lov", jak tomu říkal. Šlo spíše o stopování a následné pozorování zblízka. Nikdy nic nelovily. Ale přístup byl podobný. Pomocí stop najít zvíře, dostat se do jeho bezprostřední blízkosti a sledovat ho, aniž by si sám byl viděn. Bylo to náročné a Ellayn se nikdy nepodařilo se dostat k zvířeti blíže než na třicet metrů. Teď ale měla možnost zdokonalit své pohyby. Dnes se role mohou otočit a z ní by se mohla stát lovná zvěř. A je zcela vyloučené, že by ji chtěl někdo jen pozorovat.
   Po těle jí koloval adrenalin a svíral ji strach. Ale ne dost silně. Jinak by už dávno utekla.
   Konečně našla, to co hledala. Lesní mýtinu, kterou jasně ozařovalo měsíční světlo. Pro nepozorné oko, by tu ale nic k vidění nebylo. Zato Ellayn okamžitě odhalila jeho bohaté tajemství. Tolik rostlin, bylin, ale ne tak ledajakých. Byli tu léčivé, jedovaté, ty které přeměňovaly, mámily, mátly, lákaly... Ohromné množství druhů. Ellayn málem zavýskala.
   Přistoupila až na samotnou hranici mezi lesem a mýtinou. Chystala se ji překročit. Náhle ji do nosu udeřila mámivá vůně, kterou okamžitě poznala. Ucouvla o krok. Před ní totiž rostlo velké množství kurnielu vonného. Tato na pohled pěkná kytička, vydávala příjemnou vůni. Všechno to, ale mělo člověka zmást a přinutit ho, aby si ji utrhl a přivoněl. A tu se odhalila její zákeřná vlastnost. Po utrhnutí, totiž začala neuvěřitelně smrdět. Byla to podobná obraná vlastnost, jakou má i skunk. Neuvěřitelně to smrdí a člověku pak slzí oči. Kurniel reaguje na dotek. Stačí se o něj nepatrně otřít a okamžitě se kolem vás vytvoří neuvěřitelně smrdutý oblak. Kdyby do něj Ellayn stoupla, nebylo by to příjemné. Navíc ho tu bylo opravdu hodně. Rostlina, která jí výškou mohla dosahovat ke kolenům, se rozprostírala skoro na jedné čtvrtině mýtiny.
   Dívka musela kus mýtiny obejít, než se dostala k místu, kde trsy zákeřného kurnielu už nerostli.
   Tváře jí ozdobil spokojený úsměv. Modrofialové oči se nemohly nabažit. Přidřepla si a prsty pročísla trsy rostlin. Zachytila rozličné vůně a pachy. Tak tohle ve skleníku nemá ani profesorka Prýtová!
   Vyškubla i s kořeny ze země jakousi rostlinu. Otáčela s ní mezi prsty a pozorně ji zkoumala. Bílé kvítečky jakoby na ni líbezně pomrkávali. Ona jim však věnovala pramálo pozornosti. Odrhla z rostliny kousek kořínku. Bez zaváhání si ho vložila do úst a drobek ukousla. V puse se jí mísila silná pachuť hlíny, kterou ale přebíjelo těžká aromatická příchuť kořene. Překvapeně zamrkala. Silné! Opravdu jak říkal Dorian, světlo úplňku zvýrazňuje vlastnosti. Ohromeně zavrtěla hlavou.
   Chystala se uložit si utrženou rostlinu, když tu si uvědomila, že nemá nic, kam by je mohla uschovat. Neměla s sebou žádný košík, kyblík ani cokoliv jiného.
   „Do trolýho lejna!" zvolala znechuceně, nad svou vlastní krátkozrakostí. Přejela si rukou po oblečení v zoufalé snaze nalézt nějakou kapsu. Hábit spolu s uniformou odložila hned po večeři na svoji postel. Teď toho zalitovala. V této chvíli byla oblečená do obnošených džínsů, tričku a svetru. Svetr postrádal kapsy a do těch v džínách by nic nenastrkala.
   Chvíli uvažovala nad možnostmi, které byli takřka nulové. Nakonec si přes hlavu stáhla svetr a uvázala si z něj malý raneček. Nic moc, ale bylo to to nejlepší, co v tuto chvíli měla.
   Bylo září, noční vzduch ochladl. Ellayn se po těle rozběhla husí kůže. Nebrala na to však ohledy a pustila se do sběru bylin.
   Minuty ubíhaly, ale ona je skoro nevnímala. Hromádka v uzlíku se začala zvětšovat. Najednou zaslechla podivný bzukot. Takové otravné drnčení. Bylo naléhavé a neustálé. Ohnala se po tom otravném hmyzu rukou. To ho ovšem nezahnalo. Neúnavně dorážel a sílil. Znovu se po něm ohnala rukou, tentokrát prudčeji. Nejspíše se jí ho podařilo zahnat, protože ustal.
   Postavila se, aby se protáhla a ulevila tak ztuhlosti a bolesti zad.
   Vzhlédla k nebi. Dokonalá luna se tyčila v nejvyšším bodě oblohy. Překrásná vládkyně oblohy. Chvilku si ji prohlížela. Dopadla na ni podivně romanticky laděná atmosféra. Teď už chápala, proč úplněk je tolik oblíbený u romanticky založených duší. Nese sebou zvláštní tajemno a zároveň klid.
   Klesla pohledem, aby se vrátila k práci. Ztuhla. Oči jí ostřili na podivnou siluetu, která se nořila ze stínů lesa. Měsíční světlo odhalilo tvář. Ale kdepak tvář! Přímo bestiální mordu. Něco ohavného, co se vzdáleně podobalo vlkovi. Při pohledu na to se nemohla zmýlit.
   Obludná tlama vycenila bílé tesáky. Zaleskly se. Následovalo hrdelní zavrčení.
   Dívka zalapala po dechu a ustoupila o krok. Srdce se jí rozbušilo, nohy roztřásli. Přitiskla si dlaň k ústům. Rty se jí chvěli.
   Vlkodlak výhružně nadzvedl pysky. Znovu zavrčel, tentokrát zuřivěji. Vstoupil na mýtinu.
   Ellayn začala bezmyšlenkovitě ustupovat. Kde mám hůlku? V kapse u kalhot! Buď neměla dost síly, nebo odvahy to sama netušila, ale hůlku nevytáhla.
   Vlkodlak se přikrčil. Oči se mu zablýskaly.
   Zaútočí! uvědomila si instinktivně Ellayn. Už jednou totiž to zajiskření viděla. Prudce se obrátila a dala se na zběsilý útěk.
   Uslyšela náhlé zachroptění, vzdáleně příbuzné zavytí a pak neskutečně rychlí dusot nohou.
   Jsem mrtvá! On mě chytí! Jsem mrtvá! projelo jí zoufale hlavou. Stala se z ní lovná zvěř, bez šance na přežití.
   Slyšela chroptění a přibližující se dupot. Byl u ní téměř v okamžiku. Pak se ozvalo těžké odražení a svist větru kolem mohutného těla ve skoku. Vzápětí ucítila horký dech na zátylku.
   Ne! Udělala to jediné, co jí zbývalo. Vrhla se k zemi.
   Vlkodlak ji přeletěl. Povedlo se mu však rozervat jí tričko na zádech a zanechat po sobě dva hluboké šrámy. Ozvala se rána. Vlkodlak sebou smýkl o zem. Několikrát se překulil.
   Ellayn projížděla palčivá bolest. Oči se jí zalily slzami. Vybavila se jí náhle všechna ta bolest, kterou si kdy prošla. Od té nejbanálnější, kdy se řízla o papír, až po tu, jenž na ní zanechala svůj děsivý podpis. Najednou jí přišlo vše tak hrozně nefér. Proč já? Já už nechci! Ucítila, jak se v ní něco láme. Vůle žít.
   Pootočila hlavu. Uviděla, že bestie se vzpamatovává a chystá se vyškrábat na nohy.
   TEĎ NE! TEĎ TO NEVZDÁŠ!!! Přece to všechno nezahodíš a nevzdáš se! Všechna ta bolest, to jsou lekce života! S každou lekcí musíš být odolnější! Přece tě nezlomí škrábanec, od nějakého hafana! Prošla jsi zkouškou ohně! Jsi dost silná, aby si zvládla i tohle!
   Bylo to jako facka a bylo to rychlé. Vyskočila na nohy. Naprosto zazdila bolest. V hlavě měla vymeteno, jediné co jí dokázalo řídit, byl instinkt. Přesně ten, který ji prve varoval. To bzučení prve, nebyl hmyz, ale instinkt spojený se zlou předtuchou. To on teď řídil každý její pohyb. Byl zběsile rychlý, všímavý a vynalézavý.
   Proběhla kolem vstávajícího vlkodlaka. Její počínání bylo šílené, ale ona neměla na výběr. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Zadržela dech a poslepu se rozeběhla přes mýtinu.
   Vlkodlak jí byl v okamžiku v patách a nebezpečně se blížil. Pak ale ho do čenichu udeřil omračující smrad. Začali ho ďábelsky pálit oči. Zakňučel a strnul na místě.
   Ellayn běžela dál. Docházel jí vzduch, ale teď nemohla přestat, jinak by hrozilo, že ji udolají smrduté účinky mraku kurnielů. Jenže to už dále nevydržela. Nadechla se a otevřela oči. A to jediné ji zachránilo. Málem totiž narazila do stromu. Ocitla se na samém kraji mýtiny.
   Puch byl naprosto otřesný a nejhorší na něm bylo, že se linul právě z Ellayn. Zkřivila tvář odporem.
   K jejím uším se doneslo vřeštění a naříkání. Přes nahnědlý oblak, který se z kurnielů zvedal, toho moc neviděla. Jedinkrát zahlédla, jak sebou netvor zmítá. Jeho citlivý nos nejspíše právě zakoušel tu nejhorší agónii.
   Ellayn tam však nehodlala postávat a čekat, až se vlkodlak k ní domotá. Otočila se a rozeběhla se pryč od mýtiny. Nemohla tak zahlédnout ani černého psa, ani jelena, ani krysu, kteří právě dorazili. Oni zase nezpozorovali ji.
   Běžela lesem a spílala si do hlupáků. Byla hloupá, že sem dnes v noci přišla. Byla hloupá, že porušila školní řád. Byla hloupá, že nebyla více ve střehu. Byla hloupá, že nepoznala svůj vlastní instinkt a v neposlední řadě byla hloupá, že to chtěla vzdát.
   Málem tu dnes v noci přišla o život a to jen proto, že byla hloupá. Nemůže takhle hazardovat s vlastním životem. Začínala docela chápat bratrovu posedlost její ochranou. Před ním si hraju na křehkou, ale kdyby věděl, jak jsem sama sobě nebezpečná...!
   Vplížila se do hradu. Opět měla štěstí a nikoho cestou nepotkala. Jenže takto na kolej rozhodně jít nemohla. Smrděla hůř než odpadkový koš. Naštěstí věděla o nepoužívané koupelně prefektů v pátém patře. Vloupala se dovnitř. Několikrát vydrhla sebe i oblečení, dokud ze smradu nezbyl jen slabý prchavý odér.
   Při drhnutí si uvědomila, že svetr i s natrhanými bylinami nechala na mýtině. Měla chuť do něčeho kopnout. Bylo to k zlosti.
   Vylezla z vany a sebrala, některému z prefektů ručník a pak následně župan. Odcházela s němým slibem, že věci opět vrátí.
   Šla studenými chodbami Bradavic, oděná jen v županu v ruce mokrý uzlíček šatstva. Pustila se do ní zima. Zeť, která doteď zabraňovala bolesti, se rozpadla. Sykla bolestí. Úplně na své zranění zapomněla. Opřela se o zeď a pomalu se sunula podél ní, dokud nestanula před vchodovými dveřmi do Hevraspárské věže.
   Skye byl zjevně v jakémsi limbu, protože na ni z dálky nespustil a nechtěl si povídat. Pouze jí položil dvě hádanky a pak ji vpustil dovnitř.
   Dívka se vpotácela do společenské místnosti. Zdála se šerá, ponurá a prázdná. Ellayn přešla ke schodišti.
   „Ahoj Leyn. Kdepak ses courala?" ozvalo se k jejímu zděšení. Dorian! Prudce se obrátila. V křesle tam však neseděla rozhněvaná chlapecká postava, nýbrž naprosto klidná dívčí.
   „Je docela pozdě. Skoro dvě ráno." řekla Catrin strohým hlasem.

Pozn.aut.:

Pam, pam, pá! Copak bude dál? 

To se dovíte v pátek