Kronika Bradavic I - Havraní křik

IV. Ceremonie

Bradavice, Velká síň

   Ve Velké síni bylo živo. Studenti se pomalu trousili ke stolům svých kolejí. Ellayn se nadechla. Chtěla vstřebat, co nejvíc té úžasné atmosféry. Mezi tímto okamžikem a chvílí, kdy tu naposledy zelo jako prázdná propast pět měsíců. Zdálo se to jako věčnost. Nedokázala, ani slovy vypovědět, jak moc jí chyběl tento architektonický skvost. Zaklonila hlavu a pohlédla na čarovný strop. Na temné obloze, která zastírala kamennou klenbu, jasně zářily hvězdy, jako by ji vítaly zpět. „Jsem zpátky doma!" zašeptala.
   Její rozjímání však přerušil Dorian. Jemně jí položil ruku na záda. „Támhle vidím Malfoye!" Protlačil je oba skrz zástup studentů. „Luciusi!" oslovil ho.
   Lucius se otočil. Malinko to v něm hrklo, když sourozence uviděl. „Doriane!" řekl překvapeně.
   „Zdravím tě Luciusi." nabídl prefektovi zmijozelské koleje ruku. Malfoy ji přijal a pevně s ní potřásl. „Na mou sestru Ellayn si jistě pamatuješ." s těmi slovy jí pokynul, aby k nim přistoupila.
   Ellayn se usmála. „Bratříčku, my už jsme s Luciusem měli tu čest se potkat." Věnovala plavovlasému mladíkovi významný pohled.
   Dorian se na něj také podíval, avšak tázavě. „Opravdu?"
   Lucius se snažil ani na chvíli neztratit svou sebejistotu. „To je sice pravda, ale bohužel jsem tě Ellayn vůbec nepoznal. Omluv tedy mé předchozí hulvátské chování." vybruslil z toho vychytrale. „Dovol mi to napravit." malinko se uklonil. „Rád tě opět vidím, Ellayn a jsem opravdu nevýslovně rád, že jsi v pořádku."
   Dívčin přívětivý úsměv se rozšířil. „Děkuji ti Luciusi. Chci, abys věděl, že si tvé starosti vážím." Lucius přemítal, zda si tu lehkou škodolibost v jejím hlase jen nevymyslel. Když se však na ni podíval, neviděl nic víc než upřímnost.
   „Přejděme tedy k věci." Dorian si odkašlal. Z kapsy vytáhl obálku se stříbrným nápisem rodina Malfoy. „Rádi bychom tebe a tvou rodinu, pozvali k nám na večeři o Vánočních svátcích." s těmi slovy mu pozvánku podal.
   Lucius si ji vzal a stejně jako prve Catrin si ji se zájmem prohlížel. Rychle zhodnotil kvalitu pergamenu, lesk inkoustu a lehkou vůni, která se z ní linula. Vkusné, stylové, kvalitní. Lucius teď neměl nejmenší záminku, proč by obálka měla skončit v nejbližším krbu. Je to hodno Malfoye.
   „To je od vás skutečně pozorné. Jen zjistím, zda rodiče nemají již jiné plány. Pozvali jste ještě někoho?" zajímalo ho.
   „Ano, rodinu Sharp a ještě chceme říci Blackům."
   Luciusovi zacukalo v oku. V puse ucítil nepříjemnou pachuť žluči. Blackovi. „To bude opravdu vybraná společnost." zakryl ve svém hlase všechen sarkazmus, který ta věta obsahovala.
   „Ano, to skutečně bude." odpověděl nic netušící Dorian. Náhle se zarazil, jako by zvětřil kořist. „Regulus Black! Omluvte mne oba dva prosím na chvíli. Hned jsem zpět Ellayn!" dodal ještě a zmizel. Zůstali za ním hledět.
   „Ještě jednou bych se ti chtěl omluvit za své neomalené chování," obratně se Lucius vyhnul stísněnému tichu, které neodvratně hrozilo, „a taky bych byl rád, kdybys prominula Bellatrix. Ty její pohoršující pomluvy byly vskutku dětinské. Moc mě mrzí, že je kdy vypustila z úst a jsem si jist, že ji taky."
   Ellayn na něj překvapeně pohlédla. „Vlastně to považuji za docela úsměvné, to co o mě říkala." pronesla a nezabránila lehkému pousmání. „A pokud jde o tebe, Luciusi. Mně by sis neměl prosit o odpuštění." bradou ukázala k nebelvírskému stolu, který se začal plnit studenty.
   Když Lucius spatřil Siriuse, znechuceně nakrčil nos. „Takže ty jsi to slyšela." konstatoval Lucius. V hrudi se mu dmul odpor.
   „Takže jsem to slyšela." zopakovala po něm Ellayn. Při tom však nespustila oči z černovlasého chlapce.
   „Pak tedy musíš uznat, že to co jsem mu řekl, bylo na místě." oponoval jí.
   Ellayn k němu obrátila zrak. „Luciusi, to že jsi bránil dost nevybraným způsobem moje jméno, ti může sloužit ke cti. Já se tě o to ale nikdy neprosila. Proto tě teď o něco požádám. Už nikdy neurážej Siriuse Blacka za pomoci mého jména nebo mé osoby."
    Lucius na ni povýšeně shlédl. Chtěl jí odseknout, že jí není povinován, něco slibovat. Při pohledu na ni, se v něm ale cosi zlomilo. Dost neochotně přikývl. „Dobrá tedy, slibuji."
   Lehce přikývla. „Děkuji." chvilku si ho se zájmem prohlížela, než znovu promluvila, „a pro tvůj klid i klid duše Bellatrix, vám oběma odpouštím. A pokud tě trápí můj bratr, tak nemusíš mít obavy. Nechystám se, v dohledné nebo snad i ve vzdálené době mu o tom vyprávět."
   Lucius překvapeně nadzvedl obě obočí. „Moc si toho vážím, ale není to proti zásadám vašeho sourozeneckého vztahu?" nemohl si odpustit tu poznámku.
   Ellayn se zamyšleně ohlédla na Doriana, který právě rozmlouval s Regulusem Blackem. Luciuse ta její roztržitost začínala rozčilovat. Zdálo se mu, že Ellayn je myšlenkami někde jinde. Nedokázal snést, se dělil s čímkoliv o něčí pozornost. Byl zvyklí, že se na něj lidé stoprocentně soustředil, když s nimi mluvil, snad až na Reguluse, který mezitím stíhal číst.
   „Víš Luciusi, kdybys měl sourozence, existovaly by jisté věci, které by sis chtěl nechat jen pro sebe." konečně se na něho podívala a věnovala mu úsměv. Lucius uslyšel slabé hučení.
   Do Ellayn náhle zezadu prudce strčili. Klopýtla a ztratila rovnováhu. Slabě při tom vyjekla. Lucius ji však zachytil dřív, než se stihla skácet na zem. „Jsi v pořádku?" i jeho samotného udivil starostlivý tón, který vydal.
   Ellayn se mu opírala o rameno a ztěžka oddechovala. „A-ano. Jsem v pořádku." řekla otřeseně.
   Lucius dostal strach, že se mu na místě rozsype. Hněvivě sjel pohledem osobu, která do Ellayn tak hrubě povalila. „Severusi!" zasyčel zlostně. Severus Snape ztuhle stál na místě. Očividně nevěděl co udělat, nebo říci.
   „Nic se neděje." Ellayn se stále trochu třásl hlas. Pomalu se odtáhla od Luciuse a opět nalezla rovnováhu. Pro jistotu ji přidržoval za paži.
   Odněkud se přiřítil Dorian. Jeho šestý smysl mu vyzradil, že něco není v pořádku. „Co se stalo?" vyhrkl, když uviděl svou sestru pobledlou. „Ellayn, není ti nic?" vzal ji ustaraně za ramena.
   Ellayn mu věnovala uklidňující úsměv. „Nic mi není." s tím se ale její bratr nespokojil. Ostražitým pohledem si změřil Luciuse, který se stále dotýkal Ellayniny paže. Ten se okamžitě stáhl. Chtěl začít ostře protestovat a objasnit mu celou situaci, ale Ellayn ho nepustila ke slovu. „To nic Doriane. Jen jsem zakopla. Věřil bys tomu? Zakopla jsem o vlastní nohu. Naštěstí mě Lucius zachytil. Vidíš!" ukázala mu obě ruce, „nic mi není."
   Dorian si ještě jednou Luciuse přeměřil. Pak si povzdechl a sevřel Ellayn v náručí. „Leyn neděs mě takhle." pokáral ji.
   „Promiň."
   Dorian ji pustil ze sevření. Podíval se na trochu zaraženého Luciuse. „Luciusi. Děkuji."
   Mladý aristokrat přikývl. „Rádo se stalo."
   „Pojď Leyn, půjdeme najít Catty. Rád jsem tě viděl Luciusi." Otočil se a i s Ellayn se vydal k havraspárskému stolu. Ellayn ještě stačila Luciusovi poslat děkovný úsměv a krátké mávnutí na rozloučenou.
   Lucius opět zaslechl zvláštní hukot. Pak si na něco vzpomněl. „Severusi!" zahřímal, ale když se ohlédl na páťáka, zjistil, že se vypařil. Místo něj si povšiml Reguluse Blacka. Ten s nečitelným výrazem ve tváři zvedl ruku a ukázal si na ucho. Lucius se automaticky, bez přemýšlení, dotkl své špičky ucha a zjistil, že přímo hoří. Pochopil, co to před tím slyšel za hukot. Krev se mu zběsile rozproudila a začala se mu řinout do ucha. Střelil po Regulusovi nenávistným pohledem, což ho zcela zjevně potěšilo.
   Lucius se otočil na patě a zamířil ke stolu. Po cestě poprvé ve svém životě proklínal světlou barvu svých vlasů. Na platinové blond mu v kontrastu zářily rudé špičky uší.