Kronika Bradavic I - Havraní křik

XIII. Stále kamarádi?

Neděle 8. září
Havraspár
Chlapecké ložnice - 14:46

Dorian utrápeně hleděl do Ellayniny tváře. Ležela zachumlaná v jeho posteli a spala dvaceti sedmihodinovým spánkem. Jedinou útěchou pro něho byla její mírumilovný obličej. Jediná jistota, že ji nesužuje bolest, ani zlé vzpomínky. Když si ale vzpomněl, v jakém stavu ji sem Malfoy dovlekl, zabolelo ho u srdce. Tvář měla strhanou strachem, oči rudé a uslzené. Při bližším pohledu na její pokožku, bylo vidět její jizvy.

Dorian se zachvěl. Co se jí to jen stalo? Po křížovém výslechu úplně vyčerpaného Luciuse se nic užitečného nedozvěděl. Překvapivě rychle uvěřil ujištění, že ji Lucius už v tomto stavu nalezl.

Promnul si rukama oči. Po celou dobu, co jeho sestra spala, je nezamhouřil a neúnavně strážil u jejího lože.

Ucítil něčí dlaň na svém rameni. „Doriane, už přes čtyřiadvacet hodin jsi nevyšel z pokoje a nevložil nic do úst." promluvil k němu starostlivě Michael. „Pojď se naobědvat. Když si pospíšíš, ještě to stihneš." naléhal na něj.

Mladý kouzelník jen odmítavě zavrtěl hlavou. „Nemůžu ji opustit. Teď ne."

„Vždyť se hned vrátíš. Ona ti nikam neuteče."

„Sakra Michaeli! To kvůli mně se jí stalo tohle." vykřikl Dorian rozhořčeně. „Takhle to dopadá, když s ní nejsem."

„To je bl..." chtěl jeho přítel namítnout.

„Zmlkni Michaeli. Ty tomu nerozumíš!" osopil se na něho. Michaela se to dotklo. Nesnášel tohle Dorianovo chování. Vždy když se jednalo o bezpečí jeho sestry, tak se ke svým přátelům choval jako k otravnému hmyzu. Chystal se Dorianovi něco nepěkného odseknout, když se do toho vložil dívčí hlas.

„Teď už to přeháníš Doriane!" vytkla mu Catrin. Už toho sama měla plné zuby. Dorian na ni zaraženě pohlédl. Stála ve dveřích, pěsti zatnuté, ve tváři podmračený výraz. Nadechl se, aby se mohl bránit, ale Catrin ho nepustila ke slovu. „Už zase se chováš jako úplný idiot. Přestaň sebe litovat a jiné obviňovat!" dívka k němu naštvaně přistoupila a zpříma mu hleděla do očí. „Ihned s tím přestaň, je to nesnesitelné!"

Oba dva chlapci na ni jen němě zírali. „A teď se okamžitě seber a padej se najíst, nebo tě tam odvleču násilím." vyhrožovala mu s prstem namířeným do jeho obličeje.

„Nemůžu od ní odejít! Já... já... co když se probudí?" ta výmluva byla neuvěřitelně chabá. Možná proto se Catrin tak urazila a naštvala.

„Víš, nejsi jediný její blízký. Možná tě to překvapí, ale Leyn má kamarádky! A jedna z nich ti právě nařizuje, aby ses šel najíst." její zloba byla pro něho nepochopitelná a děsivá zároveň. „Jestli se probudí, budu tu jen a jen pro ni. A teď už jdi!" prošla kolem něj a usadila se k Ellayn na lůžko.

Neohlédla se ani na jednoho z nich. Jen naslouchala jejich krokům, když opouštěli ložnici poslušni jejího příkazu.

Catrin v ruce žmoulala přikrývku, pod níž její kamarádka ležela. Mermomocí se snažila potlačit slzy, které jí unikaly. Měla vztek. Vztek na Doriana. Hrozně se jí dotklo, jak ji bral na lehkou váhu. Ji i Michaela. Považoval je za břímě, viděla mu to na očích, poznala to z jeho hlasu. Jakmile se jednalo o Ellayn, neexistoval pro něj přítel.

Vzpurně rozšířila nozdry a semkla rty. Podívala se na kamarádku. Kamarádku? povzdechla si s lehkým úšklebkem. Může sama sebe nazývat stále její kamarádkou? Oba dva sourozenci, jak Dorian, tak Ellayn se jí vzdálili.