Kronika Bradavic I - Havraní křik

I. Prolog

Bradavice 9. února 1974

   ,,Uvolněte cestu!" přísný hlas se pokusil rozehnat zvědavce. ,,Uvolněte cestu! Neseme raněnou!" madame Pomfreyová se vrhla do davu studentů. Úspěšně si jím klestila cestu. Přitom odstrkovala nebohé studenty stranou.
   ,,U Merlinových vousů! Tak ustupte přeci!" její ocelový pohled se přísně zabodával do zaostalců, kteří stále nepochopili, co se zde vlastně děje a překáželi jí v cestě. Madame Pomfreyová se na malý okamžik starostlivě ohlédla na dva profesory, kteří šli v závěsu za ní. To co ji ovšem tak znepokojovalo, nebyli oni, ale útlá bledá postava bezvládně ležící na nosítkách, které nesli.
   Ošetřovatelka okamžitě přidala do kroku. Nesmí ztrácet ani chvíli.
   ,,Leyn! Leyn!" všeobecným rozrušeným šumem pronikl zvučný hlas plný obav. ,,Leyn!" mladý kouzelník se prodral až k nosítkům. Při pohledu na ně však ztuhl. Vlasy vzadu na zátylku se mu zježily hrůzou. Jeho pohledný obličej se zkřivil děsem. Šok mu zaplnil ústa. Vydal podivný vzlyk.
   ,,Ellayn!" sten raněného zvířete utišil okolní hukot. Mladému kouzelníkovi vyhrkly slzy. Pohled na nehybné tělo bytosti jemu nejbližší, mu působil větší muka než by byla kletba Crucio.
   Aniž by věděl, co dělá, pokusil se dívku chytit za ruku. Avšak když se jeho prsty dotkly těch jejích, ucukl. Byla tak studená. Život z ní pomalu vyprchával. Chtěl své počínání zopakovat, ale v tu chvíli k němu přiskočila madame Pomfreyová, které nic neušlo, a zabránila mu v tom.
   ,,Nemotejte se tu pane Cavenhoode!" řekla přísně. Rychle pokynula profesorům, aby pokračovali.
   ,,Ale Ellayn... musím jít s ní. Musím být u ní." hlas se mu lámal pod tíhou bolesti.
   ,,Vaše sestra teď hlavně potřebuje mne a rychlé ošetření. Až vás budeme potřebovat, zavoláme Vás." madame Pomfreyová byla vyškolená, v léčení fyzických ran nikoliv však těch psychických. Ta slova jako by Dorianu Cavenhoodovi uštědřila facku. Jediné na co se zmohl, bylo ošetřovatelku sledovat, jak pospíchá za svou pacientkou.
   Po tvářích mu začaly stékat horké slzy. Nepokusil se je potlačit ani skrýt. Taková snaha by byla zbytečná.
   Náhle k němu přiskočila vysoká bruneta a v náhlém návalu zoufalství ho objala. Dívka mu zabořila obličej do hrudi a rozvzlykala se.
   ,,Doriane! To není možný! Ach, Doriane!" Dorian si ji k sobě přitiskl. Její hnědé kadeře ho šimraly v obličeji. 
   ,,Catrin." zašeptal slabě, dívka ho však přes svoje vlastní vzlyky neslyšela. Zavřel oči. Hned si však vzpomněl na tu hrůznou scénu, kterou viděl před chvílí. Její zsinalá pleť, zavřená víčka, bezbarvé rty, rozedraný obličej, potrhané oblečení a její nádherné havraní vlasy slepené krví. Krev. Všude byla krev. Dýchala vůbec? Měl neodbytnou představu, že ne. A krev. Spousty, spousty krve. Topila se v ní. Náhle se mu zdálo, že i on se topí a dusí v krvi.
   Prudce od sebe Catrin odstrčil. Podlomila se mu kolena. Chytil se za krk a začal se dávit. Všude viděl a cítil její krev. V plicích, ve vzduchu, v ústech.
   ,,Doriane co je ti?" Catrin k němu polekaně poklekla a chytila ho za rameno. Dorianova ruka vystřelila a chytila její zápěstí. Dívka se lekla, ale neucukla. Její teplo a rytmický pulz ho začal uklidňovat. Přestal se dávit. Pocit paniky pomalu ustupoval.
   ,,Doriane! Doriane! Slyšíš mě? Nestalo se ti nic?" dožadovala se odpovědi. Hřejivě hnědé oči měla celé mokré a rudé od pláče, ale naříkat už přestala.
   ,,Viděla jsi tu krev?" zeptal se jí šeptem Dorian.
   ,,Krev? Jakou krev?" nechápala Catrin.
   ,,No přeci její krev?!" vykřikl zoufale a pustil její ruku. ,,Měla ji všude!" schoval obličej do dlaní.
   ,,Ale Doriane, žádnou krev na sobě neměla." v hlase se jí pral smutek s obavami. Dorian k ní zvedl oči plné zmatku.
   ,,Neměla?" dívka rozhodně zavrtěla hlavou. Plna žalu a lítosti ho objala.
   ,,Je to celé moje vina. Neměl jsem dovolit, aby se toho zúčastnila!" odpovědnost ho tížila na ramenou jako balvan.
   ,,Pšššt. Doriane, to přece není vůbec tvoje vina. Nemohl jsi tomu zabránit." i ona se cítila provinile, vždyť Ellayn byla její nejlepší kamarádka. Mohla jí to rozmluvit, nebo ji donutit, aby si s ní vyměnila místo.
   ,,Leyn byla vždy paličatá." přerývaně popotáhla. ,,Ale ty za to nemůžeš." rukou mu konejšivě přejela po zádech.
   V Dorianovi ta slova spustila vzpomínku. Neboj se chlape. Přísahám...
   ,,Ne, máš pravdu. Nemůžu za to." naprosto ji těmi slovy šokoval. Zněla tak tvrdě, ostře a vzdáleně. Odtáhla se od něj. Všimla si, že se mu v očích vznítil požár. Dorianův žal a sebelítost ustoupili před jeho vztekem a zuřivostí. Viděl rudě. Kdo za to mohl? Kdo je za tohle zodpovědný? Jen jediná osoba.
   Prudce se postavil a planoucím pohledem přejel dav, který je po celou dobu sledoval. A tam ho našel. Stál tam. Špinavý, potlučený s utrápeným výrazem. Ale Dorian měl pocit, že se na něj ten sličný obličej škodolibě usmívá. Vrhl se na něj. Popadl ho pod krkem, až se bouřkově šedé oči rozšířily úlekem a děsem. Dorian však v afektu viděl vše hrozně zkresleně. Ten obličej se mu vysmívá! Zatnul čelisti.
   ,,Za tohle tě zabiju BLACKU! Slyšíš! ZABIJU TĚ!!!" řval nebohému čtvrťákovi do obličeje, pln nenávisti.
   Než však stačil, stisknou chlapcovo hrdlo, přiskočil k nim útlý, ale silný chlapec a odtrhl je od sebe.
   ,,Doriane přestaň!" skla jeho brýlí se zaleskla. Hrdinně se postavil mezi svého nejlepšího kamaráda a rozzuřeného draka. Nikdy neviděl svého staršího spolužáka, takto zmítaného emocemi. Dorian se mu vždy jevil jako mírná, veselá povaha. Teď však dostal strach, ale jeho hrdost a loajálnost vůči kamarádovi mu velela, neustoupit.
   ,,Nepleť se do toho Pottere!" zahřměl výhružně Dorian. Těkal očima mezi chlapcem, jenž mu bránil projít a mladým Blackem, který se pomalu sbíral ze země.
   ,,Tohle je mezi mnou a Blackem!" ale James se nepohnul ani o píď.
   ,,Uklidni se Doriane, jsi rozrušený." snažila se Catrin uklidnit situaci. Uchopila Doriana za předloktí. Věnovala mu ztrápený pohled.
   ,,Je to jeho chyba!" vykřikl Dorian. Pak se temně skoro až šíleně zasmál. ,,Catrin, copak to nevidíš? Je to jeho vina. To co se Leyn stalo..." opět ho popadl vztek. Chtěl se znovu vrhnout na svou oběť. Tentokrát to však nebyl James, kdo mu v tom zabránil ale Catrin. Roztáhla ruce do stran, v očích napsanou jasnou otázku.
   ,,Co tím myslíš?" Dorian se zarazil.
   ,,Slíbil... přísahal mi, že se o ni postará. Že na ni dá pozor, že ji neopustí a nedovolí, aby se jí cokoliv stalo. Že je to tak Blacku!" poslední slova pronesl téměř pohrdavě.
   Všichni nechápavě pohlédli na černovlasého chlapce. Vědom si svého hříchu, kajícně klopil zrak k zemi.
   ,,Je to tak Blacku?" obrátila se k němu Catrin. Z hlasu jí vyprchaly veškeré emoce.
   ,,Je to tak." pronesl tiše. Vždy když mluvil, jeho slova zněla vábivě a zvláštně melodicky, teď však byla dutá. Zvedl zrak.
   ,,Siriusi..." James nevěděl co říci. Zmateně si svého kamaráda prohlížel.
   Sirius však upíral zrak na Catrin.
   ,,Hrozně mě to mrzí. Nikdy jsem, nech..." prudký úder do tváře zabránil proudu omluv. Catrin byla nečekaně rychlá. Obličej teď měla stejného odstínu rudé, jako ruku, kterou mu uštědřila facku.
   ,,Hajzle!" zasyčela, ,,ty hnusnej, sebestřednej hajzle!" připomínala hada, kterému z tlamy odkapává jed.
   ,,Jestli se k ní ještě někdy přiblížíš, nebo na ni promluvíš," namířila mu prstem do obličeje, ,,ublížím ti a to moc ošklivě. Budeš si přát, aby ses nikdy nenarodil, křivopřísežníku!" na to se k němu otočila zády. Popadla Doriana za zápěstí a společně opustili chladné nádvoří.
   Nastalo hrobové ticho. Sirius si mnul tvář, kterou propalovala ostrá bolest. Měl chuť se schoulit do klubíčka a dát volný průchod svým emocí, ať už byly jakékoliv.
   Netrápila ho bolest, která sužovala jeho aristokratický obličej, trápilo ho, že nedokázal dodržet slib, že místo toho se raději nechal ovládnout vztekem a dal své výbušné povaze průchod. Ale nejvíc ho trápilo vědomí, že na to doplatila ta drobná křehká osůbka. Jejich pomalu narůstající kamarádství, jejich těžce vybudovaný zvláštní vztah, kdy oba dva naprosto beze slov rozuměli tomu druhému a chápali, Siriusovi přišel někdy tak krásný, až se mu to zdálo jako pouhý výplod jeho fantazie. Přeci jen byli oba tolik rozdílní. Neexistovalo nic, co by je doopravdy spojovalo. A přeci tu něco bylo. Viselo to ve vzduchu. Tenké neviditelné vlákno.
   A právě dnes on to vlákno přetrhl. Ale ne jen tak náhodou, nedopatřením, nebo zbrklým pohybem. On si na to vzal obří nůžky, aby to věděli všichni a jí to mohlo pořádně ublížit. Ale vždyť on nechtěl! To by si ovšem nemohl počínat jako idiot. Je hajz a křivopřísežník. Uvědomil si jak na něho Catriina slova zapůsobila.
   Ucítil, jak se všechny pohledy upřely na něj. Pohledy plné výčitek a opovržení. Vnímal, jak se mu začínají třást ruce.
   ,,Pojď, vypadneme odsud." pohotový James ho chytil kolem ramen a odvlekl ho směrem k hradu. Nikdo nic neřekl, všichni se jen dívali a ty pohledy naháněly Siriusovi hrůzu.

Pozn.aut.:
Tak tady je první kapitola. Trošku depresivní, že. 

Ellayn Cavenhoodová, Dorian Cavenhood a Catrin Sharp (to příjmení se mi nechce skloňovat) jsou mnou vymyšlené postavy. V původním Harry Potterovi se nevyskytují, ani o nich není zmínka. 

Jinak pište, kritizujte a ptejte se pokud vám nebude cokoliv jasné. Ráda zodpovím vaše dotazy a stejně ráda si přečtu jakékoliv výhrady či výtky. Budu samozřejmě ráda za ⭐ pokud se vám první kapitola líbila. 

Tak na viděnou v kapitole II. Nástupiště 9 3/4. 🙋🙋🙋