Kronika Bradavic I - Havraní křik

VIII. Princ dvojí krve - část I.

Pátek 6. září
Nebelvír
Chlapecká ložnice - 7:45

Sirius smetl Remusovy věci z nočního stolku. Doufal, že na něm nebylo nic křehkého. Vzápětí popadl svíjející ho se kamaráda za zápěstí. „Dvanácteráku, podej mi ten lektvar!" křikl na Jamese, který se Remusovi přehraboval v kufru.

„Nemůžu, tu blbou ampuli nikde najít." procedil skrz zaťaté zuby James. Zrovna ze zavazadla vyhazoval pečlivě složené prádlo. „Je tu takový pořádek, až se v tom nevyznám."

Remus se zatím kroutil, svíjel. Všechny je probudil svým bolestivým kňučením a chrčením, které doprovázelo jeho záchvat. Ještě ani nevyšlo slunce. Sirius se bál, že Remusovy ublíží. Pevně ho držel, aby se mu nevysmeknul.

Peter, který ustrašeně přecházel po pokoji, to už nevydržel. Odstrčil Jamese od kufru a sám do něj vnořil ruku. Ani ne za pět vteřin, už vítězoslavně svíral v ruce ampuli se zlatavou tekutinou. „Mám ji!" vykřikl a zvedal se ze země. „Dvanácteráku, podrž mu na chvíli hlavu a ty Tichošlápku ho nepouštěj!" udal rozkazy. Chlapci bez remcání uposlechli. James se snažil, udržet Remusovi hlavu v klidu, zatím co Sirius zápasil se zbytkem těla. Nebohý chlapec se zmítal v křečích a nevnímal, co se kolem něj děje.

Peter vyndal zátku. Když se Jamesovi na vteřinu povedlo, kamarádovi zabránit v pohybu, využil příležitosti a obsah lahvičky vlil znehybněnému Remusovi do úst. Chlapec se rozkašlal, ale lektvar spolknul. Přestal sebou házet, schoulit se do klubíčka a ztratil vědomí.
Ostatní Poberti se odtáhli. Zápas s Remusem je všechny vyčerpal. James si setřel pot z čela. Všichni tři si vyměnili ustarané pohledy.

„Takhle to nepůjde." vyslovil Sirius nahlas ten fakt. „Dřív se to nějak dalo uhlídat, ale takhle to nezvládneme." mluvil ztrápeně.

„Co navrhuješ?" James si s unaveným povzdechem posunul brýle.

Sirius jen zavrtěl hlavou. „Já nevím." padl na něj pocit bezmoci a v místnosti se začalo rozpínat tísnivé ticho. Smutné pohledy, plné lítosti se otáčeli k spícímu Remusovi.

„Něco ale udělat musíme!" řekl Peter. Jenže co? Lék proti tomu neexistoval. Kromě lektvarům na utlumení bolesti, mu víc pomoci nešlo.

„Budem u něj střídavě držet hlídku." navrhl tlumeným hlasem Sirius. Peter s Jamesem na něj pohlédli. „Pět nocí před proměnou. Každé tři hodiny se prostřídáme. Hlídka bude mít vždy při sobě tři ty ampulky." čekal, zda někdo nevymyslí, něco lepšího. K jejich vzájemnému zklamání nikdo nic nenavrhl.

„Jo, tak to uděláme." schválil to James zkormouceně.

„Dobře. Červíčku, podej mi prosím další ty lektvary. Dneska to dohlídám já. Vy se ještě prospěte. Vzbudím vás na snídani." nikdo nic nenamítal. Peter odevzdaně přešel ke kufru a vytáhl z ní domluvené tři lahvičky. Podal je Siriusovi. Pak si spolu s Jamesem s lehkým pocitem provinilosti vlezli zpět do svých postelí.

Sirius zůstal zkoprněle stát na místě, v ruce svíraje tři skleněné lahvičky. Cítil se bezradně. Chopil se iniciativy, ale sám vůbec netušil, co s ní. Smutně pohlédl na klidně spícího Remuse. Vypadal tak spokojeně. Úplně se distancoval od bolesti a vrátil se do světa míru. Sirius mu to upřímně přál. Věděl, že příští záchvat na sebe nenechá dlouho čekat. A bude se to zhoršovat. Následující záchvaty se budou stupňovat, až vyvrcholí přeměnou v krvelačné monstrum, které se dá stěží ovládnout. Sirius se úplňků bál. Ne tak chronicky jako Remus, ale bál se jich. Byl to pro něj symbol utrpení.

Měl strach o drahého přítele. Měl strach, že sobě nebo někomu jinému ublíží. Ale nejvíc se bál, že to Remuse jednou zabije. Na tak mladého kouzelníka to bylo až moc bolesti a strachu.