Kronika Bradavic I - Havraní křik

XV. Žádné příště

Na cestě do učebny lektvarů - 7:50

    Ellayn se necítila dobře. A příčin její nevolnosti bylo mnoho. Bolest hlavy, nepříjemný tlak v žaludku a tíseň v hrudi. Když se dobře soustředila, dokázala odvodit, odkud vítr fouká.
    Bolest hlavy - u té si byla jistá, že pomine v okamžiku, kdy se od ní Dorian vzdálí na víc jak dvacet metrů. Od chvíle co se probudila, ji zasypával otázkami. Ze začátku se vyptával, co se stalo? Aniž by mu stihla říci jakoukoliv lež (pravda nepřicházela v úvahu), chtěl vědět, kdo ti to udělal? Načež si i sám v duchu odpověděl, Black. Musela se co nejrychleji zmátořit. Hned po tom, co mu odvyprávěla příběh, jak trénovala lektvary a jeden jí zničehonic vzplál a ona se vyděsila, následoval dotaz, a opravdu u toho nikdo nebyl? Musela se přemáhat, aby mu neřekla pravdu. V tu chvíli byla ještě příliš otřesená z toho incidentu a jediné co chtěla, byla vřelá náruč a porozumění. Jenže to u Doriana nenašla. Sice ji objal, ale to objetí bylo až moc pohlcující. Co sis to vlastně myslela? Proč jsi tam vlastně zkoušela úplně sama? Proč jsi tam neměla nějakého zodpovědného spolužáka, který by na tebe dával pozor? Vyčítavé otázky se pak na ní jen valily. Pak přišla druhá fáze, ve které ji zahlcoval dotazy typu: Nebolí tě něco? Nemáš hlad? Nechceš si ještě odpočinout? Co kdybys zítra vynechala školu?
   Nepříjemný tlak v žaludku - každým krokem sílil a připomínal jí, čemu bude muset čelit. Severusu Snapeovi. Při pomyšlení, jak se na ní bude dívat, se jí chtělo zvracet. Tohle byl konec. Už žádné doučování, už žádné tajné hodiny. S tím byl teď konec. On teď ví o jejím panickém strachu z ohně. Kdyby v tom pokračovali, přišla by si až moc odhalená. To nepřicházelo v úvahu. Navíc i ta hádka, při které mu málem urazila hlavu, byla předzvěstí jejich nefungujícího vztahu učitele a žáka.
   Tíseň v hrudi - ta jí přišla nejhorší. Nedokázala identifikovat, proč ji pociťuje. Jediné, čeho si u ní byla jistá, že se objevila po tom podivném 'rozhovoru' s Catrin. Jenže proč?
   Musela svoje úvahy utnout. Stála spolu s Dorianem před učebnou lektvarů. Nervozita v břiše vzrostla.
   Dorian jí vtiskl polibek do vlasů.
   „Tak já půjdu. Nechceš si to ještě rozmyslet a zůstat na koleji?"
   Ano chci! Prosím, zakaž mi dneska jít na vyučování! prosila ho v duchu, ze strachu že nebude schopna se podívat Severusovi do očí. Málem si za to ale dala facku. Už takhle až nezdravě ovlivňoval většinu jejího pohybu. Nemohla se vzdát i svého myšlení. To je totiž přesně to, co chce slyšet!
   „Ne, to je v pořádku Doriane. Zvládnu to." usmála se, aby mu dokázala, jak moc v pohodě je.
   „Dobře, po hodině tu na mě počkej. Vyzvednu tě." zamával jí a rychlým krokem se vydal do astronomické věže.
   Ellayn mu také zamávala. Sledovala ho, dokud nezašel za roh a úlevně si povzdechla. Bolest hlavy pominula. Zato závrať byla čím dál silnější. Chvilku si pohrávala s myšlenkou, že prostě vezme roha. Pak ale nesouhlasně zavrtěla hlavou a nadechla se. Chystala se vstoupit do jámy lvové. Vlastně do jámy hadí. Obrnila se, proti jeho pohledu.
   „Stojíš v cestě Cavenhoodová!"
   Ellayn se vylekaně otočila. Zděšeně si uvědomila, že stojí tváří v tvář Severusovi. Nestihla se na něho připravit. Naprosto automaticky mu pohlédla do očí, než si uvědomila, že je to chyba. Nechtěla v nich vidět, co si o ní myslí. Že je divná. Nebo co hůř, že je slabomyslná. Jenže pozdě bycha honit. Podívala se.
   „To tu budeš stát, jako tvrdý y nebo mi uhneš?" jeho tón byl otrávený, stejně jako jeho pohled. Ale to bylo vše. Žádný odpor, strach ani výčitka.
   Dívka na něho užasle hleděla. Bez myšlenkovitě mu uhnula z cesty.
   „Děkuji." řekl kousavě a chystal se vejít do třídy.
   „Po-počkej!" vztáhla k němu ruku, jako by ho chtěla chytit za hábit, na který už ale nedosáhla. I přes to se ale chlapec otočil a tázavě se na ni podíval. Zarazila se. Něco chce říci, ale co? V hlavě měla chaos. Co mu chce říci? Nakonec plácla první, co ji napadlo. „Ty si nemyslíš, že jsem divná?"
   Obočí mu vyjela vzhůru. Ellaynin žaludek udělal přemet. Opravdu? Muselo to být zrovna tohle?
   „Jsi ten nejdivnější člověk, jakého znám." prohlásil Severus. „A teď pojď nebo začnou bez nás."
   Ellayn ho zaraženě následovala do učebny. V důsledku jeho slov se jí nepříjemný tlak v žaludku povolil. Bylo to zvláštní, ale přinesla jí úlevu.
   Vstoupili do učebny. Profesor zde sice ještě nebyl, ale studenti už si pomalu připravovali potřebné pomůcky. Dívku však překvapil pohled na učebnu v nepoškozeném stavu. Nikde nebyl ani náznak po malém požáru, nebo po devastující síle levitujícího stolu. Všechno se zdálo v pořádku.
   Ellayn chytla chlapce za hábit. Neochotně se zastavil.
    „Tobě se to podařilo tady uklidit?" zeptala se ho nevěřícně.
   Ušklíbl se.
   „Samozřejmě. Sice to zabralo hrozně moc času, ale jak vidíš, všechno je na svém místě v perfektním stavu." byl na sebe po právu hrdý. Možná až moc.
   „To je úžasné." žasla nad jeho schopnostmi. Jeho hábit jí vyklouzl z prstů.
   „Příště ale už prosím po mě neházej stolem." prošli skrz učebnu až k nejzazšímu stolu.
   Překvapeně zamrkala. Příště?
   „No, já ti nevím. Asi bude lepší, když už žádné příště nebude." řekla nejistě.
   Došli až k jejich pracovnímu místu. Severus si položil svou tašku na židli a začal se v ní přehrabovat.
   „Takže to vzdáváš." pronesl věcně.
   Ellayn chytila nervózně popruh své brašny a začala ho mnout. Odvrátila pohled z chlapcových zad. Neodpověděla.
   „Je to docela ironie." otočil se na ni s pohrdavým úsměškem. „Mě kážeš o mé nízkosti, že nejsem dost odhodlaný si stát za svými sny. Ale kde teď je tvé odhodlání? Kampak se ztratila tvá hrdost?" narovnal se. Konečně se k ní otočil a pohlédl jí pohrdavě do tváře. „Tak se mi zdá, že my dva jsme stejně nízký živočišný druh. Co ty na to Cavenhoodová?"
   Ellayn zrudla vzteky.
   „Ty...!" nedostávalo se jí vhodných slov.
   Severus bez hlubšího zájmu sledoval, jak hledá pro něj vhodné přirovnání.
   „To si schov na jindy. Teď se tě zeptám jednou a naposled. Vzdáváš to Cavenhoodová?"
   Věnovala mu nasupený pohled. Všechna její nejistota spolu se zábranami zmizeli. Zahrozila mu prstem.
   „Ještě slovo a budeš to ty, kdo proletí celou učebnou." řekla zlobně.
   Severus se ušklíbl.
   „Na to nejsi dost silná." prohlásil sebejistě.
   „Na tvým místě bych si tak jistá nebyla." a už si sahala pro hůlku.
   „Dobré ráno studenti!" vešel do třídy profesor Křiklan.
   „Dobré ráno pane profesore!" zazněla jednohlasná odpověď.
   „Máš štěstí!" řekla Ellayn polohlasně.
   Severus si odfrkl.
   „Beru to jako tvůj souhlas k pokračování našich hodin."
   „Trhni si!" napůl ucha přitom poslouchala profesorův zdlouhavý monolog.
   „Neboj, tentokrát si dám pozor, aby se nic nevznítilo." rýpnul si.
   Nebylo obvyklé slyšet Severuse jak o něčem žertuje, ale to nebyl ten důvod proč Ellayn ztuhla.
   „Přesně proto jsem nechtěla žádné příště!"
   „Jsme si kvit, já znám tvoje malé tajemství a ty znáš to moje."
   Ellayn si vzpomněla na Lily. Ona možná zná Severusovo malé tajemství, ale Severus drží v rukách klíč k jedné gigantické lži. To mu ale ani omylem nehodlala prozradit. Čím míň toho ví tím líp.
   „Fajn. Ale v tom případě stanovím první pravidlo v našem...ehm...vztahu." Severus se na ni zděšeně podíval.
   „To slovo už nepoužívej!" varoval ji.
   „A jak tomu mám říkat?"
   „Pracovní závazek."
   Ellayn se zamračila. Když však viděla, že to myslí smrtelně vážně, pokrčila rameny.
   „Dobře. První pravidlo v našem pracovním závazku: nikdy už na sebe tahle ta 'tajemství' nebudeme vytahovat."
   „S tím souhlasím." přikývl.
   „Dobrá studenti. Pusťte se prosím do druhého lektvaru." vyzval je profesor Křiklan.
   „Doufám, že sis dnes nezapomněl svoji učebnici, princátko."
   Šlehl po ní pohledem.
   „Moc vtipný." okomentoval to podrážděně a vytáhl z brašny svoji učebnici.
   Ellayn se zasmála. Hezky od srdce. Najednou měla pocit, že to přeci jen půjde. Měla naději. Naději, že tenhle ročník dodělá.