Jsem stále naživu? (Avengers FF)

3. Porozumění

Upozornění k videu: Raději se na něj podívejte před čtením, protože celkem vystihuje Clare. A ne, není to písnička.
Přeji příjemné čtení. (A ještě jedna maličkost. Neumím moc psát chytré věci alá Tony Stark.)

Dneska jsem vstala hodně brzy nejenom kvůli práci, ale i kvůli tomu, že tady se vůbec nejde vyspat. Matrace jsou nejspíš z všudepřítomného kovu a slovo peřina tu vůbec neznají.

Naštěstí Hydra není klub zaostalých neandrtálců a ve výbavě pokoje se nachází takové věci jako: skříň, zrcadlo a koupelna se sprchou a záchodem. Také jsem tu uviděla kufr s mými věcmi. Co tu dělá?

Po sprše, oblečení a základní úpravě mého nemožného vzhledu jsem si vzpomněla na to, co mi řekl James. Obarvit si vlasy. A co jsem se naučila včera? Samozřejmě, častečně měnit svou podobu. Jaká to náhoda. Cvilku jsem se soustředila a za chvíli ze mě byla blondýna. Vůbec jsem se si nelíbila, ale na tom přeci nezáleží. Nebo ano?

Když jsem přišla do jídelny,  všude bylo nepříjemné ticho. Až na jeden stůl, kde seděli ti nejdůležitější lidé. A jen tam bylo místo. Rychle jsem popadla co nejvíce jídla a běžela si zabrat to místo. Ano, považuji se za důležitého člověka. Když jsem tam došla, všichni utichli. Hydra mi začíná připomínat vražednou sektu, do které nepatřím. I přes jejich zamlklé chování mě k sobě pustili. Po chvíli se mi začali představovat i když už jsem je všechny znala nebo přinejmenším viděla. Bylo jich tam sedm: Nero, pan Medvjeděv, James, Alexander Pierce, Brock Rumlow, Senator Stern a Max Payne. Dnes jde většina z nic mimo základnu, jako vždy. Podle toho, na co myslí, jsem se dozvěděla jaký mají život, co mám teď dělat i to, že mě většina z nich nenávidí. Skvělý začátek dne. Rychle jsem něco snědla a odešla. Když už jsem byla dost daleko, začali se bavit.

Před pokojem už na mě čekal doprovod. Agent Buresh. Celkem pošuk, ale zároveň tady byl nejnormálnější. ,,Ahoj, ty jsi Clare? Myslel jsem, že budeš poselství zla a ne mile vypadající blondýnka. No... Ehm... Já... Já jsem agent Buresh a dovedu tě k panu Starkovi." To je dobrej chlap! Aspoň to není ten nenávistný suchar. ,,Dobře, jdeme. Vím kdo jsi. A mimochodem, doopravdy mám vlasy černé."

Sice mě James po této základně provedl, bylo to pořád bludiště. A samozřejmě, že mi neukázal východ. Štěstí, že se mi zlepšila i paměť.

Představovala jsem si, že se Hydra nachází v nějaké zapadlé, vojenské konzervatoři, ale hluboce jsem se mýlila. Byli jsme v podzemní části v cetru New York City. A vylézali jsme přes dveře skryté ventilací. Museli jsme vypadat jako největší idioti. Teď si o mně nikdo nepomyslí, že jsem dcera boha.

Před tou "ventilací" stálo celkem moderní Audi. Opět jsem si mylně myslela, že to bude nějaký vojenský veterán. Nasedli jsme do něj a vyjeli. Sice nám cesta neměla trvat více než patnáct minut, nemohli jsme riskovat časem a jít pěšky. Navíc kdo v této době chodí pěšky? Zbytečnost!

,,Nechceš si před prácí skočit na koupit kafe?" ,,Ne, Bureshi, nechci. A je to pohovor!" To jsem zjistila teprve nedávno. Rozčílilo mě to. ,,Hele, na 99% tě Stark vezme." S mým komunikačním talentem a mými zkušenostmi se to jedno procento zmnohonásobní. Odpověděla jsem, ale jen: ,,Hmm." a pohltila mě říše myšlenek.

,,Dále! A honem! Neplítvej mým drahocenným časem a whisky." Opatrně jsem vstoupila a rázně odpověděla: ,,No to bych si nedovolila, pane Starku, ale myslím, že bych se tu ráda zdržela." On se uchechtnul. Vážně umím vtipně komentovat? Odkdy? ,,Tak povídejte. Vy jste Clare Jackson, že?" Přikývla jsem. ,,Zadám vám několik otázek. Například proč chcete být jen asistentkou, když jste vystudovala Harvard?" Takže Harvard? Ok. ,,Vystudovala jsem nanotechnologie a počítačové inženýrství. Také jsem měla nadprůměrné výsledky. Ale o tom mluvit nebudem. Prostě chci zkusit něco menšího, než se vydám tou druhou cestou." Uvěřil mi. Taky bych si uvěřila, kdybych nevěděla, kdo doopravdy jsem. ,,Skvěle. Co si myslíš o Iron Manovi?" Egoista... ,,No... Kostým je sice skvělý a pomáhá vám zachraňovat svět, ale jsou v něm jasné nedostatky. Na stavbu dalšího kostýmu můžete použít o mnohem lehčí a pružnější materiál. Také byste si měl lépe chránit místa spojení a ohybu. Nepřátelé je mohou lehce zasáhnout. A nakonec si musíte vylepšit létací systém, nebo jak to nazýváte. Například přidělejte automatické  brždění dopadu, reflexní prvky. Jako nechci vás tady, pane Starku kritikovat, ale chtěl jste vědět můj názor. Tady ho máte." A je se mnou konec. ,,Přijímám tě. A říkej mi Tony. Tady Pepper ti tu vše ukáže." Ani jsem si nevšimla, jak vešla do kabinetu. ,,O můj bože! Díky! Zdravím Pepper." Už jsem s ní odcházela, jak Tony křikl: ,,Já nejsem bůh! Ale je to lákavé." Protočila jsem nad tím oči a pokračovala v cestě. Kdyby jen věděl...

,,Takže já jsem Pepper Potsová a ty jsi jistě Clare. Těšíš se na svůj první den?" Chová se jako má matka! ,,Celkem se těším, ale Tony mi nedal žádné instrukce k mé práci, takže jsem dost zmatená." ,,Samozřejmě! Pojď, sednem si do toho kanceláře. Odteď je tvůj." Dobře, že tak. ,,Takže vysvětlím ti, co a jak."

Moje práce je vážně boží: donáším informace Tonymu, pomáhám mu při různých večírcích, zařizuju mu schůze. Ani nemusím chodit k němu domů, má Pepper. Ta je ten nejmilejší člověk na světě, ale občas ta povaha dokáže i naštvat. Tony je taky skvělý, dá se s ním povídat o věcech, kterým jiní nerozumí. A dozvěděla jsem se o něm valnou hromadu věcí.

Po práci jsem se vydala na základnu. Tam mě začali děsit tím, že jestli jím neřeknu informace, vymažou mi paměť. Úplně úžasná logika. Sice by se o to ani nezmohli pokusit, vše jsem vyklopila. O Tonym, Pepper i Jarvisovi. Je mi jich trochu líto.

Po večeři ke mě přistoupil Brock: ,,Je mi to líto, ale" Nemusel pokračovat. Vím co chtěl říct. S pláčem jsem se rozběhla k mé malé, kovové komoře. Greg už není v tomto světě. To... to...To já jsem měla zemřít, ne on! Vžyť to byl skvělý člověk! Možná ho zabil někdo z Hydry... Sedla jsem si na postel a pokračovala v nekonečném vzlykání. Zařvala jsem zlostí. Vše v pokoji se znenadání zmrazilo.

,,Slečno Laufeysonová, trénink!" ,,Nechte mě na pokoji!" Vážně to po mě chce? ,,Nenechám," odvětil pan Medvjeděv. Nikam se mi nechtěla. Jen jsem si přála sedět tu týden, možná déle. I když... Při trénování bych mohla na chvíli zapomenout. Rázně jsem vyskočila, setřela si slzy a s nechutí vyšla z komnaty.

Včera byla tělocvična prázdná, dnes tam visel boxovací pytel. ,,Nejdřív si procvičíme transfiguraci, pak se  naučíš ovládat svoje emoce. Myslím, že ti to nezaškodí."

Po zdemolování asi deseti pytlů a proměnění se v Gregoryho jsem se nevydala k sobě, ale k Jamesovi. Připadá mi lepší, prošel si nejspíš mnohým a já potřebuju jeho podporu. Když jsem však došla k jeho pokoji, spal. Sedla jsem si na zem a spícímu Barnesovi jsem se začala svěřovat.

Po hodině povídání do "prázdnoty" jsem chtěla odejít, ale omylem jsem vskočila do chlapcovy hlavy a uviděla to, na co si ani on nevzpomíná...

Trochu nezáživná kapitola, ale důležitá pro rozvoj děje...