Jsem stále naživu? (Avengers FF)

18. Výběr

Dejte pozor na konec! Bude to trochu... No, však sami uvidíte.

Neměla jsem na výběr. Prostě jsem tam vstoupila. Kdybych neztratila rozum, tak bych tam nikdy nevkročila bez povědomení Starkovi nebo Furymu, ale já musela. Promiňte.

Dlouho jsem šla tmavou, kamennou chodbou, do které nevcházel ani nejmenší paprsek světla. A já jsem se bála jakýmkoliv způsobem rozsvítit. Nebojím se tmy, ale světla...

Pak se otevřely nějaké dveře a slabá měsíční záře, která ozařovala nově najednou místnost mě téměř oslepila.
Ale ta dočasná slepota mi zlepšila mozek. Dokázala jsem přečíst myšlenky Capa i Buckyho, a to se nacházeli vcelku daleko. Ale té paní jsem je přečíst nemohla, něco mi v tom bránilo.

Když jsem na ni pomyslela, promluvila:
,,Přeci jen jsi přišla... Pustím tě za nima. Budeš mít přesně půl hodiny na vybranou. Jestli si nevybereš, zabiju je oba. Ale ty... Na tebe mám ještě plány..."

Jejích výhružek jsem si raději nevšímala a nebrala je vážně, protože superpadouši toto dělají vždycky a skoro nikdy jim to nevychází, prostě jsou to tupci, kteří vyhrožují vším, čím jenom můžou...  Proto jsem nezdržovala a vyrazila k novým dveřím, které otevíraly vchod do nové chodby. Byla daleko širší a světlejší, ale panoval v ní divoký chlad, který vás chtěl svými mrazivými rukami srazit k zemi, poškodit vás, udělat z vás trosku... Díky původu mého otce mi tento mráz zaručeně nic nemohl udělat. Naopak mě vítal a přijímal, ovíjel mě příjemnou hudbou mrazu, kterou jsem schopná slyšet jen já. Ukrýval mě před nevlídným okolím, před nebezpečím, které bylo tak blízko. Ona to netušila, ale poslala mě tam, kde je má moc nejsilnější, kde můžu udělat cokoliv, aniž by se to někdo dozvěděl. 

Využila jsem toho. Už jsem si myslela, že náš plán je u konce, ale toto místo ve mě probudilo novou naději. Opatrně jsem zmáčkla na čip, který se ukrýval pod rukávem mého obleku. Tak jsem zapla navigaci jak pro Tonyho, tak i pro ostatní. Díky mým souřadnicím může všechno vyjít. Teď zbývá jen doufat, že moji zprávu dostali. Ano, mohla jsem je kontaktovat pomocí mé síly, ale něco mi říkalo, že jí teď nemám zbytečně plýtvat, že jí budu potřebovat kvůli bitvě, která možná za pár okamžiků vypukne.

Konečně jsem v dálce zahlédla ony vězeňské dveře, z kterých se ozývaly bolestné výkřiky Capa. Rozběhla jsem se tam, jak nejrychleji jsem uměla. Prudce jsem rozrazila dveře a všechny pohledy se upřely na mě. Bohužel ne na dlouho, protože Bucky se rozhodl pokračovat v práci. Věděla jsem, že za to nemůže, že za to může Hydra a možná bylo horší se dívat na to děsivé monstum, které ovládalo tělo silného, překrásného vojáka.

 Steve pokřikoval, ať ho co nejdříve zabiju, ať zachráním Buckyho, ale já byla v tu chvíli tak bezmocná, zachvácená panikou. Ale takto to nemohlo dopadnout. Musela jsem jednat rychle, protože mi už nezbývalo moc času.

Trochu jsem se přivedla do pořádku. Sebrala jsem svého bojového ducha a vytasila jsem ledový meč, kterým jsem zasáhla Winter Soldiera. Mělo to upoutat jeho pozornost a naštěstí se mi to podařilo. Chtěl na mě zaútočit, ale někde se ozval menší výbuch a vzápětí ho něco srazilo. Iron man. Povedlo se. 

Tony přišel blíže ke Stevovi a někde vylovil klíč, kterým odemkl pouta, svírající Americkou legendu. Pak chytil svého přítele pod ramenem a pomohl mu vstát. A jak šíleně by to neznělo, Železný muž chytil Kapitána ještě pevněji a odletěl s ním zpátky na berg. Mezitím dovnitř vběhli Nat, Fury a pár dalších agentů. Jeden z nich chtěl zatknout Buckyho za jeho zločiny a odvézt ho na berg...

A pak se to seběhlo hrozně rychle. Tou samou chodbou, kerou jsem přišla, přiběhla skoro celá armáda Hydrovců. Ostatní na mě něco pokřikovali. Hnali se s nepřáteli do boje, i když věděli, že proti ním nemají šanci. A k tomu se Winter Soldier probral z tranzu a pustil se do boje. Stála jsem tam a pozorovala, jak se záhuba žene na mé spolupracovníky a nejlepší a nejsilnější ženu, kterou jsem doposud nechala. 

Naši na kousek poodstoupili a to mi velice pomohlo. Chytila jsem Buckyho a postavila jsem se mezi Hydranty. Vytvořila jsem ledovou stěnu, mezi námi a SHIELDovci, kterou jsem s každou chvíli zesilovala. Oni se přes ní chtěli dostat, ale nechápali, že když to udělají, tak zemřou. Jediným způsobem je zachránit bylo vzdát se. Hydranti to pochopili a už mě chtěli odvézt. Jako první mě chytil slavný Bucky Barnes a já to měla šanci to udělat.

On mi křečovitě držel jednu paži. Já mu křečovitě sevřela tu druhou. Dívala jsem se do jeho prázdných očí a opatrně, pomalu jsem se postavila na špičky. Přibližovala jsem se k jeho obličeji, zavřela jsem svoje oči a pak spojila naše rty v jedno celé. Ze začátku polibek neopětoval, ale pak ho ještě více sjednotil a prodloužil. Když nám došel dech, pomalu jsme se odtáhli a já po dlouhé době spatřila ty zářivé, smutné jiskřičky v jeho očích.

,,C-Clare?" zeptal se ostražitým hlasem. Přikývla jsem a jemně ho chytila za ruku, abych podtvrdila svojí existenci. Pak jsme se vydali vstříc svému osudu.

A přesto, že jsme tušili, co nás čeká dál, že můžeme oba umřít, že nikdy nenastane šťastný konec, pohrával nám na ústech malý úsměv, který nás donucoval mít radost z momentu, mít radost ze sebe a ze svojí lásky...

Moc vám děkuji, za přečtení této akční, a přesto "romantické" kapitoly, doufám, že se vám líbila.

Je celkem smutné, že tato kniha již za jednu kapitolu a epilog skončí a sice plánuju její pokračování, je nějaké smutné tuto povídku ukončovat...