Sedmnáctiletá Clare Laufeysonová už léta žije u svého handicapovaného strýčka. Její matku zabili a otce znala jen málo. Byla neuvěřitelně chytrá, ale neměla peníze na vysokou. Musí si vydělávat hackerstvím a bojem.
Jednoho dne se však vše může změn...
Možná to bude neakční kaputola, ale čtěte až do konce...
Byla jsem natolik ohromena nedávnými událostmi, že jsem úplně zapoměla na tu oslavu. Raději jsem se uklidnila, rozhodla jsem se ty novinky umlčet a vyrazila jsem na nejvyšší patro Stark Toweru spolu s nákupem.
Nahoře na mě již čekali Tony, Pepper a Tasha. Po uvítání mi odebrali tašky a začali vypravovat svoje plány. Myslela jsem, že by se to mohlo vydařit. Bez námitek jsme začali.
Poslouchali jsme u toho všemožné písničky, říkali si povídky a vtipy. Ani jsem netušila, že takoví lidé bývají natolik normální. Natolik živí a opravdoví! Je to s nima super.
Když bylo vše hotovo svalili jsme se na gauč a zadívali jsme se na naši práci. Nebylo to nic extra, ale zdálo se to útulné a naprosto vhodné pro týmovou oslavu. Měli jsme tu bar, protože bez něho by to nebyl opravdový večírek, několik gaučů a křesel se zlatým povlečením, různé balónky a jinou výzdobu, divný holografický přístroj na promítání filmů a samozřejmě spoustu jídla. Byl tam tak úžasný, třípatrový dort s krvavou tématikou... A ty sýrové sendviče! A karamelový, křupavý popcorn!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už byla šestá hodina večerní, pomalu by měli začít přicházet hosté. Zrovna když tato myšlenka proběhla mou hlavou zazvonil zvonek. Jarvis nás obeznámil, že pod věží stojí Thor a Bruce Banner. Povedená dvojka...
Všichni se pomalu dostávali na večírek, udedávali na gauče a křesla a poslušně vyčkávali na zahájení. Jako poslední se sem utrousil Steve. Pořád se vzpamatovával z odchodu Buckyho a tvrdil, že nejsou příčiny k oslavě. Ale dorazil. To je dobře.
V plném počtu nás tu bylo jedenáct. Já, agentka Hillová, Iron man, Pepper, Kapitán Amerika, Thor, Hulk (v té lidské podobě), Black Widow, Hawkeye, Falcon a Iron Mashine. Fury se z pochopitelných důvodů dostavit nemohl.
,,Dámy a pánové, vítám vás na této mimořádné události!" radostně obeznámil Anthony. ,,Dnes si připomeneme naše vítězství v té těžké a neférové bitvě proti hrozivé organizaci. Ale dost pochmurné nálady. Přeci slavíme! Tak začneme s mojí oblíbenou hrou: házení melounů!" Všichni se na něj podívali tím pohledem alá To snad nemylíš vážně? a myšlenky byly trochu sprostější než normálně. Tony jen pokroutil hlavou a hlasitě se rozesmál.
Po krátkém občerstvení jsme se rozhodli zvedat Thorovo kladivo. Tonymu se zdálo příliš divné, že ho může zvednout je bůh blesků.
Musím přiznat, že to zkoušel dobrou půl hodinu, možná i víc, zvedal kladivo s oblekem Iron mana i bez něho, dokonce mu i přišel na pomoc Rhodey, ale nepodařilo se mu to.
Pak přišel na řadu Steve. Bylo to velice napínavé, protože se mu to kladivo skoro podařilo zvednout. Víraz Thora při tom byl nepopsatelný.
Bruce se o zvednutí pokusil, ale nevydržel u toho dlouho, protože se u toho pořádně naštval. Ještě chvilku by tam stál a přivítali by jsme v této "skromné" věži samotného hulka.
Clintovi ani Falconovi se kladivo také zvednout nepodařilo a všichni již zoufali.
Dívky se k tomu vůbec nehlásili, ale já měla nutkání to zkusit. Přešla jsem ke stolku, kde kladivo stálo (divila jsem se, proč je ten stolek pořád celý). Pevně jsem ho uchopila a vší silou jsem se zapřela do podlahy. Chvíli trvalo než se něco stalo.
Kladivo se trochu pohlo, já sebou škubla a najednou jsem ho držela nad sebou. Všichni na mě oněměle civěli. A já vlastně taky. Zkusila jsem ho hodit Thorovi a on ho z lehce vyděšeným pohledem ladně chytil.
A na konec tohoto zmateného dne jsme se rozhodli pustit nějaký zajímavý film. Jelikož jsem ve vybírání filmů mistr, přidělili to mě. Nejdřív jsem chtěla pustit můj milovaný Inception, ale nakonec jsem se rozhodla pro tradičního Hobita.
Asi v půlce filmu začal Bruce pochrupovat, ale ostatní zaujatě pozorovali "obrazovku" a žvýkali při tom popcorn. Najednou však obraz potemněl. Ne tak, jako když se má odehrát nějaká zajímavá, strašidelná scénka, ale tak jako když film končí. A my jsme byli teprve v půlce.
Když začalo poblikávat světlo, probudil se Bruce a začal se divit s námi (i když z prvu si myslel, že je to jeho sen nebo halucinace). A nakonec světlo zhaslo úplně.
Z dálky jsem uviděla nějakou zrádně povědomou postavu. Pomalu se k nám přibližovala, ale já jsem ji nemohla rozeznat a ani myšlenky nešly přečíst. To mě přinutilo vstát a přijít blíž.
Poznala jsem dlouhý plášť, skoro stejný jako jsem měla nedávno já. Pomyslela jsem si, že osoba může nebezpečná a proto jsem si magií nasadila svůj kostým i s výzbrojí.
Avengers stáli nedaleko ode mě a každý měl v ruce alespoň jednu zbraň.
Když jsem byla asi pět metrů od muže, začal se nahlas smát. Náhle se rozsvítilo světlo, ale ne obyčejné, nýbrž nazelenalé a studené. Konečně jsem mu pohlédla do očí.
