Jsem stále naživu? (Avengers FF)

7. Jdu ukázat, co ve mě je

Dnes byl den, kterým to mělo vše začít a zítra skončit. Nevěděla jsem jestli dokážu vše vyplnit a jestli SHIELD vyhraje, ale ani na sekundu jsem neztrácela naději.

Předevčírem po celém internetě a všech novinách koloval titulek o zbankrotování Tonyho Starka. A o jeho náhlém zmizení. Od té doby si je Hydra jistá v mé věrnosti, ale já jsem dcera boha lží. Obelstit lidi je pro mě většinou hračka.

Samozřejmě byl Tony v jedné daleké pracovně, ve které kontroluje pomocí mikročipů Newyorkskou Hydru. A občas si se mnou povídá přes supermyšlenkové spojení.

Na sebe jsem si vzala elastický a pohodlný černo-bílý oblek s pláštěm, na kterém bylo spousta tajných kapes a jiných úschoven. Dala jsem si tam několik ručních granátů, dvě malé pistole, pár nožů na házení, kudlu a náboje. Sice umím používat své síly, lidské zbraně se hodí vždy.

Nasedla jsem do auta spolu s Bushem. Už mě doopravdy vytáčí svým neustálým flirtováním a tak se stane mou první obětí. Hlavně trpělivost.

Byli jsme na půlce cesty do Washingtonu. V hlavě mi pobíhal plán. Nejdřív jsem se chtěla, aby mi ho někdo podtvrdil, ale to by bylo příliš nebezpečné a mohlo by to ohrozit celou misi. Musím začít.

Jelikož jsem seděla ve předu spolu s řidičem, usnadnilo mi to pár minut únavné práce. Rychle a nenápadně jsem ho přimražovala k sedadlu. Když ucítil chlad, tázavě se na mě podíval. To je idiot! Pak odvrátil pohled na cestu.

Z boty jsem vytáhla kudlu, která se mi teď zdála naprosto dokonalou zbraní. Pro případ nouze jsem nahmatala i pistoli.

Čepelí jsem přejela po Bushově krku a znenadání jí bodla do jeho hrudníku. On prudce zabrzdil, vykřikl bolestí a chtěl mi vyrvat zabijáka z ruky, ale nevyšlo mu to.

Vypadal celkem vtipně. Pousmála jsem se, ale raději jsem tuto myšlenku zahodila.

Auto naráželo do ostatních vozidel, otáčelo se a brzdilo. Bylo skoro zničené. Věděla jsem, že se za chvíli vznítí. Musela jsem se odsud dostat. Odpoutala jsem se a otevřela dveře. Uslyšela jsem ten nesnesitelný povyk lidí a oni uslyšeli výskání Bushe.

Zasadila jsem mu do těla několik ledových šípů. Sice nebyl mrtvý, ale nekřičel a zavřel oči. Pak skřehotavě pronesl: ,,Hail Hydra!"

Vytáhla jsem z něho pár důležitých věcí a bleskově vyskočila z auta. Překulila jsem se a začala zdrhat. Jak jsem předpokládala, auto vybouchlo. Nikdo si mě nevšímal.

Běžela jsem už několik kilometrů a stále usilovně myslela na Washington. V jednu chvíli mi připadalo, že prociťuji následující zamlžení očí, ale musela jsem utíkat vpřed. Za další nedlouhý okamžik jsem upadla.

Rozevřela jsem své modré oči a nevěřícně jsem zamrkala. Porozhlédla jsem se a nestačila se divit. Washington. Jak krásné město! A jak užitečná nová schopnost! A msela jsem využít i jinou sílu. Maskování. Dala jsem na sebe obvyklý asistentský oblek a blonďaté vlasy svázané do hustého copu.

Okamžitě jsem se vydala hledat místo, ve kterém se nacházeli kolegové z Hydry. Nechtěli jsme se vydávat na základnu, protože... Ani nevím proč. Prostě to tak ostatní chtěli. Možná si máme před dnem D odpočinout od kovových lůžek.

Hledala jsem tu ubytovnu vcelku dlouho z důvodu vykradení auta. Ukradla jsem jednomu pánovi prestižní Audi. Ani se neptejte, jak se to stalo.

Flashback
,,Dobrý den! Prosím jedno malinové Latte a čokoládový koláč." prosila mile Clare prodavače ve Starbucks.
,,Ano, jistě. Hned to bude. Tady nebo s sebou? A jak se jmenujete?"
,,Clare. Tady." odpověděla jednoduše, ale zároveň pobaveně.