Jsem stále naživu? (Avengers FF)

10. Špatný život nebo dobrá smrt?

Muselo se něco zvrtnout. Cap vždy vykonával mise nejrychleji a nejlépe. Cítil se na nich jako ve válce. A válka byla jeho život. V tom jsme si podobní.

Byla jsem u kraje hellicartera, který měl na starost Steve a zhlížela dolů. Nikde jinde než ve vzduchu neuvidíte něco takového. Na dlani vám leží celé město, celý stát, celý svět. Vidíte jak mraky, tak i řeky, stavby, lidi. Kdybych měla více času, zůstala bych tu klidně celý den.

Nechtěla jsem se dostat přímo ke Stevovi, ale i přesto jsem ho slyšela a viděla. A nejenom jeho. Vedle něho nestál nikdo jiný než Bucky. Steve se ho marně snažil napravit na správnou cestu jak se nám to nedávno povedlo.

Zahlédli mě. Steve po mě hodil vyčítavý a zároveň děkovný pohled, ale za nedlouho se jeho celá pozornost stočila na Jamese. Zato on mě hrdě, dlouze díval a konečně nadšeně promluvil:
,,Agentko Laufeysonová! Přišla jste mi pomoct!"
,,Ne, Bucky. Copak tě nekontaktovali? Neřekli ti, že jsem na jejich straně? Neřekli ti, Bucky, že -" dotyčný mě přerušil:
,,Nejsem Bucky! Proč mi tak oba říkáte? Myslel jsem si, že máš rozum a nikdy neopustíš Hydru. A teď, jestli ti to nebude vadit, rád bych pokračoval."

Rozhodil svou železnou pěstí. Kapitán si už připravil štít na ochranu, ale nepotřeboval ho. Postřelila jsem Buckyho. Udělala jsem to s velkou nelibostí, ale toto byla moje mise, kterou jsem v tuto chvíli vymyslela.

Rozešla jsem se ke klukovi se železnou rukou. Cap se rychle zvedl a přidal se ke mně. Přerušil svou "minutu" ticha a polohlasem zašeptal:
,,Bucky... Prosím."

James to jakoby vůbec neslyšel. Byl jakýsi rozzuřený býk, který se žene za svou kořistí. A tou jsme byli my. Podívala jsem se na Steva a on mi pohled opětoval. Kývli jsme na sebe a začali protiútok.

Ze začátku to bylo namáhavé a složité. Pak jsme ale vyrovnali tempo, vymysleli taktiku a to vše beze slov. Bylo to i lehčí, protože Bucky ztrácel síly.

Náhle kapitána udeřila Soldierova ruka z vibrania. Nestihl se pěsti do obličeje vyhnout a bohužel jsem tomu nezabránila ani já. Silně se zapotácel, málem spadl a z nosu mu začala téct krev.

Tolik jsem se soustředila na Rogersovo zranění, že jsem zapoměla na bitvu. Bucky však nikoliv. Ocitl se vedle mě a také se mi dostalo. Naneštěstí do ruky. Cítila jsem jak mi tak něco křuplo, ale to mi nezabránilo to s jistou nechutí Barnesovi oplatit. V tu chvíli jsem nemohla dát tak silnou ránu jako on, ale aspoň něco.

Doufala jsem, že se Steve brzy vzpomene a příjde mi pomoct. Ten se však rozešel na jinou stranu hellicartera. Myslela jsem, že se vzdal a chtěla jsem zanadávat, ale uvědomila jsem si proč tam vlastně šel. Ten modul. Pokud jsem nechtěla aby umřely milióny nevinných občanů, musela jsem mu dát prostor.

Snažila jsem se na Steva co nejméně soustředit, ale měla jsem nutkání ho neustále kontrolovat. Věděla jsem, že to zvládne - je jistě starší a zkušenější než já, ale pak jsem uslyšela celkem nepříjemný rozhovor.
,,Hillová, mise je hotová."
,,Výborně. Kde přesně jsi? Máš pět minut, aby ses od tud dostal."
,,Zůstávám. Zapni samozničení."
,,To nemůžeš!"
,,Můžu. Pošlu k vám Clare. Vypínám."
,,Ale... Vždyť umřeš, kapitáne!"
,,Nevadí."
Zahodil vysílačku jako já a přiběhl ke mně. Chtěl něco říct, ale já jsem ho přerušila:
,,Taky zůstávám. A nechci nic slyšet."
Věděl, že nemá smysl se se mnou hádat tak zmlkl a začal finální boj.

Měli jsme větší šanci než on, ale Avengers ztěžka porazili Lokiho a pro nás zase Bucky nebyl lehkou kořistí. A jak jsem pochopila, Steve se Zimnímu vojákovi moc nebrání.

K tomu se začaly ozývat zvuky výbuchů. Nejdřív jen vzdálené, malé, tiché bomby se proměnily na blízké, dobře známé nástroje smrti.

Bucky kapitána svalil na prosklenou zem, která se díky výbuchům pomalu rozpadala. Vyrval mu z rukou neuvěřitelně pevný štít a pověsil si ho na záda. Protože se krčil nad Stevem, štít ho plně zakrýval a bránil mým útokům. Po chvíli jsem to vzdala a rozhodla se k němu přijít blíž.

Nevyužila jsem teleportaci a po chvíli toho brzy litovala.

Když jsem byla dostatečně blízko, Barnes naslal na Steva další, ránu do obličeje. Raněný se jen usmíval a něco šeptal. Pak dost hlasitě, přitom vlídně pronesl:
,,Vydržím tak celý den."
Moc jsem to nepochopila, ale očividně to v Buckym seklo. Doslova se zarazil a já se zarazila také. Způsobila to natolik silná vzpomínka, že jsem ji viděla i bez toho, aniž bych musela číst jeho myšlenky. Prostě se mi tam zasekla sama.

Buckyho váhání narozdíl od mého netrvalo dlouho. Odpověděl krátce: ,,Jsi moje mise." a pak praštil "železnou" rukou do skla pod Stevem a to se okamžitě rozpadlo na malé, skoro neviditelné střípky. Voják proletěl dírou pod ním přímo do "moře" v plamenech.

Než jsem stihla zareagovat, James skočil za ním, což jsem později udělala také.

Sice chlapci již obývali vodní plochy, rozhodla jsem se zabrzdit. Nevím jak se mi to povedlo, ale v jednu chvíli jsem padala a v druhou jsem visela asi metr nad vodou. Začala jsem sledovat celou scenérii okolo. Nejdůležitější byla ta pod mým tělem a na tu jsem se soustředila.

Steve by se možná utopil - jistě byl v bezvědomí a nedokázal plavat, ale Bucky mu v tom zabránil. Chytil ho a snažil se s ním vyplavat.

Měla jsem mu pomoci. Záhadně jsem přistála na hladinu, z hluboka se nadechla a ponořila se.

Steva jsme dostali na břeh asi za patnáct minut. Bucky za ten čas nepromluvil ani slovo. Choval se nejistě, možná i vystrašeně a to zajisté kvůli tomu, že si vzpoměl.

Po několika dalších, dlohých a tichých minutách se Kapitán probral. Zahlédl Buckyho a ten se jako na povel otočil a odešel. Neměla jsem právo ho opouštět, ale nezastavila jsem ho. Steve mezitím znovu odpadl.

Dál všechno proběhlo rychle: kontaktovala jsem pomoc, odvezli Steva do nemocnice, když se probral, všichni nás začali vítat...

Možná si říkáte, že je Clare hodně slabá, ale není tomu tak. Jen zatím neumí používat svojí úplnou sílu a má pomalejší reakce...
Jinak doufám, že se vám kapitola líbila a přečtete si další!

PS: Komu fandíte? Clucky (Clare a Bucky), Cleve (Clare a Steve), nebo někomu jinému?

Díky moc za 1k přečtení! Je to neuvěřitelné!!!