Jsem stále naživu? (Avengers FF)

14. Mission Impossible

  Procházeli jsme úzkými, útulnými uličkami tohoto "města". Všichni se po nás ohlíželi, protože se moc často nestává, že Odin se promenáduje s nějakou dívkou, která vypadá jako Loki v dívčí podobě.

  Ale líbilo se mi to tu. Měla jsem pocit, že jsme nepřešli přes Bifrost, ale přes stroj času. Všechno bylo jako ze středověku. Staré, dřevěné i kamené chatky, krčmy, z kterých se ozýval bujný smích a linul se z nich nepříjemný puch, trhy, na kterých byly ty nejpodivnější a nejspíš i nejčerstvější pochoutky a lidé tu pořád nosili středověké oblečení. U některých jsem dokonce zahlédla výzbroj Vikingů!

  Konečně jsme přišli blíž k paláci. Byl tak obrovský a krásný! Před ním stáli tanečníci a prostý lid, který je s obdivem pozoroval. Opravdu tu bylo zajímavé... Všichni byli byli oblečení v Římském stylu, což znamenalo dlouhé, bílé róby, úzké, kožené pásky a olivové věnce na hlavě. Jejich taneční kreace se nedali popsat srozumitelnou větou. Tancovali takový tanec, který připomínal nějakou dávnou, zapomenutou báji.

  Ale dlouho jsme tam nestáli. Odin, tedy vlastně Loki mě popostrčil, a když jsem na něj uraženě pohlédla, chytl můj rukáv a zatáhl za něj. Později jsem toho nelitovala.

  Vstoupili jsme do paláce. Vlastně prvně v mém životě. A tento palác byl ještě palácovější než všechny paláce na Zemi! Ne, dělám si srandu, ale toto místo bylo obdivuhodné. Tak velké, prostorné a magické. Byla jsem jako princezna na zámku. Ne, jako popelka. Takže jsem tu neměla co dělat. Necítila jsem se tu pohodlně.

,,Otče, co kdybychom někde usedli a popovídali si o tom, co se vlastně stalo? A proč se to stalo?"

,,Dobrá... Jen to tady narychlo obejdeme."

,,Děláš, jakoby ses tomu rozhovoru vyhýbal!" podotkla jsem.

,,Máš pravdu. Ale obhlídka zámku nepotrvá dlouho. Slibuji ti."

Jedno si musím zapamatovat: nesmím nikdy věřit Lokimu. Vláčel mě po zámku tři hodiny! Byla tu spousta chodeb a luxusních pokojů, několik síní, obří galerie s asgardským výtvarným uměním, velká, úžasná knihovna, jídelna, která mi bohužel velmi připomínala školu a byla tu i věznice pro nejnebezpečnější zločince. Připomínám, že můj otec tam také seděl... Za New York. A musím přiznat, že mu ani trochu nezávidím.

Dobrá to všechno bylo krásné a zlaté, ale chodit po tom všem více jak tři hodiny je příšerná nuda. K tomu jsem se starověkem nikdy nezajímala...

Konečně jsme znovu přišli do jídelny a usedli. "Odin" přikázal, aby nám přinesli něco pořádného k snědku a mnoho piva.

Když sluhové vykonali svou práci, Loki začal pomalu mluvit.

,,Víš, nemám to tu moc rád. Jak už jsi říkala, toto není domov ani pro jednoho z nás. Ale je to nejlepší ukrytí.
Nejlepší místo, pro můj plán. A já chci, abys mi s tím pomohla." Přesně něco takového jsem čekala. Ale nic jsem k tomu neřekla.

,,Kdysi, bylo to před několika lety... Stala se taková nepříjemná situace. U vás na zemi by se řeklo, že jsem se upsal ďáblu." Ehm... Cože? ,,Otče, to už se dávno nepoužívá." ,,Nevyrušuj!" tiše mě okřikl. Kývla jsem hlavou a poslouchala dál.

,,Ale ten ďábel byl samotný Thanos. Nevím, jesli jsi o něm něco slyšela, nejspíš ne, ale je to nejsilnější člověk na světě. Nejsilnější člověk ze všech světů. Slíbil mi vládu, slávu a moc výměnou na jednu kostku. Ale já jí nepřinesl a pěkně jsem si to u něj zavařil."

,,A co chceš po mně?"

,,Chci, abys mi pomohla dokázat mu mojí věrnost. Mojí opravdovou sílu. Potřebuji to, protože se přibližuje válka a Thanos zabije všechny, kdo bude na špatné straně a mě zabije jako prvního. I přes tu nechuť k němu, bude lepší mu být nablízku. Přibližně vím kde se nachází kostka. A já potřebuju, abys mi jí ukradla a pak jí společně odneseme na jeho planetu.bl Pak můžeme vládnout spolu." Cítila jsem z jeho slov strach a nejistotu, bylo mi ho líto.

,,Takže ty budeš dvojitý špeh?"

,,Tak nějak."

,,Promyslím to. Říkám ti hned, že se mi ten nápad vůbec nelíbí, může ale dobře. Nejdřív mi však pověz, cos udělal s Avengers."

,,Neboj se, s nimi je vše v pořádku. Nedávno jsem vymyslel nový čarovný plyn. Inspiroval jsem se tvým nápadem s krví, mimochodem. Funguje to na podobném principu. Jen s pomocí nějakých Asgardských bylin a podivných předmětů jsem vyvinul lepší a účinnější verzi tvého vynálezu. Člověk po vdechnutí plynu neumírá, jen usíná skoro na čtyřiadvacet hodin, silnější jedinci se mohou probudit i dřív, ale všichni do jediného zapomenou několik posledních hodin. Stane se to všem, kromě nás. Díky několika kapkám naší krve v lektvaru, jsme vůči té zbrani imunní."

,,Hmm... Zajímavé." Je vidět po kom jsem ten rozum zdědila. ,,A mohla bych se teď na chvíli projít, abych si vše důkladně promyslela?"

,,Jistě."

Vstala jsem od stolu, poděkovala jsem a odešla. Ze začátku jsem šla klidně, chvíli jsem bloudila, ale pak jsem se rozběhla. V hlavě se mi rodil plán.

Chápu, že to táta myslel dobře, ale nemohla jsem to pro něj udělat. To prostě není správné!

Po chvíli jsem běžela po Bifrostu směrem k altánku, kde sídlil Heimdall.

Když jsem se tam dostavila, díval se na mě trochu soucitně, možná trochu naštvaně, nikoliv překvapeně. Vím, že je vševidoucí. A on zas ví, že jsem myšlenkočtoucí.

Takže jsme ani nemuseli mluvit. Věděl, co chci. Vytáhl ze svého opasku, krásný meč a vsunul ho do nějakého otvoru. Poté se otevřela brána a tudy proskočila věříc, že se brzy dostanu na Zemi.

Pohled třetí osoby:
Loki, nyní v podobě všeotce Odina to celé pozoroval. Viděl útěk jeho dcery.

Nebyl ale naštvaný. Byl na Clare pyšný. Byl pyšný, že nepodlehla moci stejně jako kdysi on. Byl pyšný, že je tak silná a odvážná. A rozumná. Stejně jako její matka.

Líbila se vám tato kapitola? Doufám, že ano, protože i přes celjem nelogické Lokiho bláboly jsem se ji snažila udělat co nejlépe. A doufám, že pochopíte jak útěk Clare, tak i ten pohled třetí osoby.

Ale přesuňme se k zábavnějšímu. Nedávno vyšel Infinitity War trailer. Myslím si, že ho všichni viděli a pokud ne, tak se rychle podívejte! Posílám sem to video, bude anglicky s titulkami, protože když jsem se na ten trailer dívala v dabingu, chtěla jsem zabít sebe i ten mobil, z kterého jsem se na to dívala...

Tak co si o tom myslíte? Těšíte se na film tak moc jako já?