Jsem stále naživu? (Avengers FF)

17. Video

Tato událost vyžadovala pozornost SHIELDU. Svolali snad všechny členy, protože hlavní hala byla přecpaná. A to tak nebývá nikdy. K tomu tam stál Fury. Jak se sem dostal a proč panicky pochodoval? Je to zvláštní. Všichni se klepou hrůzou, zatímco já tu v klidu stojím. Sice jsem byla vyděšená, ale musím přiznat, že jsem to čekala. Hydra vládla několik stovek let, možná i tisíců a byla by naprostá pitomost, kdyby jsme jí zničili za jediný den.

Najednou tu zavládl šílený řev. Hlasy tu nebyly rozeznatelné, proto jsem zkusila telepatii, ale myšlenek tu bylo tolik, byly na tolik šílené a tak jsem se divila, že jsme vůbec v SHIELDu, a ne na nějakém dětském hřišti. Pak jsem zkusila další metodu. Hledat známé tváře. Naštěstí tu byli asi všichni, kromě Kapitána, ale tomu to Fury odpustí.

Vydala jsem se směrem k Thorovi, zrovna když se jednooký pirát zastavil, zakřičel: ,,Pozor!" a všichni do jednoho zmlkli. I já jsem se pozastavila. Měl u sebe něco důležitého a já si to nemohla nechat ujít.

,,Poprosil bych také Avengers popojít trochu blíž, protože se to bude týkat hlavně vás," přísným hlasem pokračoval Nick Fury.

Uviděla jsem, že v ruce drží nějaký tablet, na kterém se něco načítá. Ale bylo to tak pomalé! Myslela jsem si, že to odesílali z nějaké jeskyně v pralese, kde neznají slovo wi-fi nebo rychlé načítání. Prostě horror in real life. 

Později jsem své nedočkavosti velice litovala. Proč se to muselo stát? Proč? Neměla jsem se na to video dívat. Neměla jsem sem chodit! Neměla jsem se na ty zprávy vůbec dívat! Neměla jsem jít k Tonymu a už vůbec jsem neměla přijímat tu pitomou nabídku "práce" od Hydry! Měla jsem v klidu sedět doma, u svého strýce,v naprosté nevědomosti. Bylo by to tak lepší. Pro všechny. Protože oni to udělali kvůli mě, viďte?

Už se to načetlo. Všichni jen oněměle stáli a zírali na scenérii, která se odehrávala na obrazovce před nimi. Nikdo přitom ze sebe nevydal ani hlásku. Pozorovali jsme...

Pozorovali jsme temnou, kamennou místnost, kterou osvicovalo jen malinké okénko na zadní zdi. V koutě stál celý utrápený, smutný a zmrzlý Steve Rogers. Byl opravdu sklíčený. Nejenom kvůli tomu, že byl přivázán těžkými řetězy z vibrania a tělo se mu klepalo hladem, žízní a zimou, ale kvůli tomu, že vedle něj stál jeho bývalý věrný druh Bucky Barnes , držel mu pod hrdlem ostrý čepel a svojí druhou, kovovou rukou mu zasazoval pomalé a silné rány do břicha. Byl to opravdu bolestivý, smutný a nepříjemný pohled. Věděla jsem, že ostatní už plánovali vysvobození Steva a další věci, ale já jen upadla žalem k zemi a propadla v tichý pláč. Brečela jsem do té doby, dokud jsem neuslyšela trochu povědomý, ženský hlas: ,,Vážený SHIELDe, vím, že právě teď se všichni díváte na toto hloupé video, na kterém stojí váš milovaný Kapitán Amerika a jeho milovaný Winter Soldier. Chcete jednoho z nich zpět. Přiveďte mi sem tu dívku, která k vám rozhodně nepatří, ale vy jste ji udělali hrdinkou. Ať sem přijde, sama a vybere si, kdo zemře. Souřadnice vám pošlu." 

Prudce jsem vstala z té chladné, hnusné podlahy a vyběhla za Furym. ,,To nemůžeme dopustit! Musí žít oba dva!" zakřičela jsem. A on mi podezdřele klidně odpověděl: ,,Neboj se, už mám plán..."

Nick k sobě pozval jen Tonyho, Natashu a několik dalších agentů, které neznám osobně a prozradil nám všechny detaily své tajné mise. Ze začátku jsem měla obavy, ale později se všechny vytratily. Moc se mi to líbilo.

Nejzákladnější bylo se dostat ta nějaký berg (takové to super letadlo), a nesledovaně vzlétnout. Kdo ví, jestli mezi námi není nějaký špeh.

Víte, když takto něco podnikáte, ať už velkého, nebo malého, je vám to příjemné, nebo není (pokud se vám to nehnusí), jste na to sami, jste na tom s kamarády, nebo s úplně cizími lidmi, je to jedno, ale hlavní je, že vám to pomáhá zahnat opravdu špatné, možná trochu děsivé myšlenky nebo vzpomínky, z kterých vám leze mráz po kůži.

Například mně ten let plný plánování pomohl. Protože myšlenky na zkrváceného Steva a Buckyho s vymytou hlavou mi vyžírali mozek. A k tomu mě ty špatné myšlenky naváděly si vzpomínat na mého otce. Na Lokiho. Nevím proč, nemám na něj zas tak strašné vzpomínky, ale vybavuje se mi v nejhorším. Kdyby mě jen pozoroval s Asgardu. Je to vůbec možné?

Moje uvažování skončilo našim příletem. Museli jsmee si vzít zbraně, pomůcky a tiše a nepozorovaně se proplížit k místu, které určila ta žena. Měla jsem tam jít sama, proto jsem raději vyrazila napřed, a k tomu jsem se čas od času teleportovala na pár desítek metrů dopředu, ale snažila jsem se to dělat jen málokdy, protože jsem šla poměrně hustým, tmavým, smrkovým lesem. A vážně jsem nepotřebovala do něčeho (a nedejbože do někoho) narazit.

Vyšla jsem na mítinu ozářenou jasným, měsíčním svitem, který byl oslepující a zároveň překrásný. Tu se však znovu ozval ten ženský hlas, jen tentokrát byl takový zvláštní a trochu mechanický: ,,Vstupte," přikázala mi.

Po důkladném prozkoumání této oblasti jsem našla malá dvířka, která zakrývala nepatrně větší otvor, než je ten kanalizační. Tajný vchod, došlo mi.

Chvíli jsem váhala a přemýšlela, jestli to náhodou není nějaká past, ale chtěli mě, ne Capa, proto jsem otevřela víko, nahmatala žebřík a začala se spouštět do tajemných hlubin hydrovského lesu...

Tak co, zaujala vás nová kapitola, která vyšla po neuvěřitelně dlouhé době? Co si myslíte, že se stane dál? Buďte ale připraveni na pořádnou dávku akce a na velké (možná trochu zvláštní) překvapení.