Jsem stále naživu? (Avengers FF)

13. Následník

A tady už se vrácím do staré, dobré akce...

,,Otče?"
,,Rád tě zase vidím."

Dívala jsem se mu do očí, neschopna pohybu. Možná se zastavil čas, možná jsme pronikli do nějaké jiné reality, ale nikdo nic nedělal.

Ale jednou myšlenky musely vyjít na povrch. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem řvala na Lokiho z plných plic: ,,Ty! Ty! Jak jsi mohl! Jak jsi mohl opustit mě když bylo nejhůř! Bylo mi tehdy pět let! Ani jsi nepřišel na matčin pohřeb, ty srabáku! Pak válíš šunky na Asgárdu, zradíš svůj národ, zdemoluješ Zemi a pak zradíš i strejdu!"

Loki se na mě podíval tím vyděšeným výrazem, který ve vás vyvolával lítost a soucit, ale po chvíli se znovu rozesmál. Perfektní přetvářka. Jako vždy...

,,Jsi ještě tak mladá a nic nechápeš. A také jsi neuvěřitelně naivní."

,,Možná. Ale k čemu jsou ti ty přetvářky?"
,,Jsem přeci bůh lstí... A čeho jsi bohyně ty?"

To mě donutilo se zamyslet...

Ale po chvíli mi došlo, že je to jen další klam. Přesně. Teď už mi stál za zády.

Avengers se konečně probrali a zahájili palbu. Ale byl to jen přelud, proto všechny kulky mířily přímo na mě.

Měla jsem štěstí že jsem se včas teleportovala zpátky do místnosti. Loki tam již vyčkával.

,,Hmmm... Trvalo ti to. Ale přesto se neustále divím tvým schopnostem. Tolik ses toho naučila..."

,,Víš, to všechno... Mohl jsi mě to naučit ty. Mohli jsme žít v míru. Společně! Jako rodina..."

,,Zase začínáš se svými dětinskými kecy. A víš co? Taky jsem nikdy neměl rodinu. Opravdovou rodinu. Otec mě vždy opovrhoval. Pořád to byl Thor, Thor a ještě jednou Thor. A já chtěl taky zažít lásku. Aby mě měl rád někdo kromě Friggy. Vytvořil jsem si svoje štěstí a i to umřelo v mém náručí. Víš jak mě to-" zarazil se v půli věty, protože se na něho přiřítilo obří Thorovo kladivo a srazilo ho k zemi.

Hned za ním přiběhl Thor. Zvedl ze svého nevlastního bratra mohutný Mjölnir a poté i samotného Lokiho. Přitlačil ho ke zdi a sevřel mu hrdlo. Několikrát silně udeřil pěstí do Lokiho  tváře. Nevyrazil mu žádný zub, nic mu nezlomil, ale bylo jasné, že boha lží to pořádně zabolelo. Možná mu to způsobilo i pekelnou bolest, protože se svíjel jako červ, ale to se můžeme jen dohadovat.

Bylo na Thorovi vidět, že se ho zmocnil nespoutaný hněv a za každou cenu se chce bratrovi pomstít. Za jeho příšernou lež. Myslel si, že to už bylo přes čáru. Ale nemohla jsem to tak nechat.

Přiběhla jsem mezi strýce a otce. Odtáhla jsem je od sebe. Loki se hned usmál. Po jeho ústech tekly potůčky krve. Byla to strašné a nechutné. Upřímně. I přes můj zabijácký sklon se mi ten pohled hnusil. On se však z našich pohledů začal ksichtit ještě víc.

,,Přeci jen jsi na mé straně!"
,,Zmlkni!" okřikla jsem ho.
,,Jsi stejná jako já, má dcero, spolu budeme mocnější!"
,,Ještě před minutou jsi prohlašoval, že ti na mě nezálleží, nebo to byla jen další lež?"
Neodpověděl mi. Jen se usmál a rukávem si otřel krev.

Loki si šáhl do kapsy, myslela jsem si, že chce vytáhnout nějakou zbraň a zahájit protiútok, pomstu lokimu, ale místo toho vyndal zářivě zelenou pilulku.

Vší silou jí hodil na podlahu. Začalo se z ní šíleně kouřit. A nebyl to takový horký, smradlavý, šedý kouř jako u požáru, ale byl opět zelený, příšerně studený a překvapivě vydával celkem příjemnou vůni. Možná byl radioaktivní...

Všichni se na něj překvapeně dívali, Jarvis se jakoby vypnul a Loki se mračil. Jakoby na něco čekal.

A myslím, že se toho dočkal. Osobám v místnosti se začala točit hlava a někteří začali padat k zemi. Nejdřív obyčejní lidé, pak i ti, kteří mají superschopnosti. Ale u mě nic. U Lokiho také ne. Tázavě jsem se na něj ohlédla.

,,Následuj mě."
,,Pro-" nedořekla jsem větu, protože mě chytil za pas a proskočil oknem ven. Začala jsem panikovat, ale očividně mého otce vůbec nelekalo to, že padáme tak z dvousetmetrové věži. Jen zvedl jednu ruku, zakřičel něco, co jsem kvůli větru neslyšela a najednou se okolo nás zjevil duhový tunel. Už jsme nepadali, ale zvedali se nahoru.

Jsme v Bifrostu, došlo mi. Takže letíme na-
,,Asgard," dořekl moje myšlenky bůh lží.

Přistáli jsme do nějakého kupolovitého, pozlaceného altánku z kterého byl vidět Bifrost a celý Asgard. Uprostřed stál zlatý stojan s mečem. Vedle něho byl postarší muž s překrásnými zlatými očima a tmavými, dlouhými dredami. Heimdall.
,,Loki, slečno Clare, vítám zpět na Asgardu. Pane, půjdete pod přikrytím?"
Zpočátku jsem nechápala, ale potom ce se můj otec přeměnil na Odina... pochopila jsem to ještě méně.
,,Chci vysvětlení. Za tohle všechno."
,,Je stejně tvrdohlavá jako ty." usmál se mile Heimdall a poté nás propustil.

,,Vysvětlím ti to, ale nejdřív si tady uděláme menší prohlídku. Přeci jen jsi doma." Loki se na mě také mile usmál a já hned věděla, že v plánu nemá nic dobrého.
,,Otče, dobře víš, že toto není domov ani pro jedného z nás."
,,Možná..."

Bylo pro mě hodně těžké psát tuto kapitolu, protože je Loki úplně boží a když jsem měla rozepsanou tuto kapitolu, uviděla jsem Thor: Ragnarok a začala jsem ho zbožňovat dvakrát tolik. (Taky se to díky filmu zkomplikovalo... ) A teď se měl představit jako zlý a slizký a...

Raději přestanu. Jsem na sebe pyšná, že jsem kapitolu vydala už dnes...