Garbage

Hovadiny uprostřed večera

Nádech. Výdech.

Dva jednoduché úkony, které nám zajišťují existenci na tomhle světě. Možná bych si vzpomněl na rovnici, která tenhle děj popisuje, ale ne teď. Ne v téhle chvíli, kdy mé tělo překypuje adrenalinem a krev mi tepe ve spáncích.

Ladně si přehodím nůž z levé do pravé ruky. Délka čepele 20 centimetrů, krásná zbraň. Co na tom, že správně se používá na krájení chleba?

Pohlédnu na svou oběť a neubráním se úsměvu. Tak klidná, tak tichá, tak vyrovnaná a nic netušící. Leží tady přede mnou a nikdo ji nepřijde zachránit. Tedy, alespoň doufám.

Sevřu rukojeť nože tak pevně, až mi klouby na rukou naprosto zbělají. Napřáhnu se, ozve se svist na prahu slyšitelnosti a čepel projede skrz na skrz.

Žádný výkřik, jen ticho. To kouzelné, konejšivé ticho, které mě obklopuje, je k nezaplacení.

Ještě několikrát tohle zopakuji, potom přehodím nůž zpátky do levé ruky a uštědřím své oběti ještě pár bodných ran.

Rudá tekutina pomalu vytéká ven. Je docela vtipné, když se to, co se tak dlouho schovávalo pod slupkou, začne drát na povrch.

S krutým úsměvem se natáhnu pro jeden obzvlášť šťavnatý kousek přede mnou a s potěšením svou oběť ochutnám. Okamžitě se dostaví ta sladká chuť vítězství. Neubráním se pokušení a vezmu si ještě jeden.

Hmm, ta lahodná chuť.... Třeba stihnu zlikvidovat všechny důkazy ještě před tím, než někdo přijde na to, co se tu stalo.

Jenže to už slyším otvírání dveří. Kurva! Při své soustředěnosti na práci jsem si vůbec nevšiml nově příchozího v domě. Na okamžik mě zachvátí panika. Rychlostí blesku hodím špinavý nůž do dřezu a ruce schovám za zády.

Do místnosti vstupuje vysoká, štíhlá žena s nakrátko sestřiženými blond vlasy v drahém kalhotovém kostýmku. Změří si mě nepříjemným pohledem. ,,Co to zase vyvádíš?!" Její hlas prořízne vzduch líp, než má čepel před chvílí.

Polknu pořádně nerozžvýkané sousto ve svých ústech a nasadím milý výraz poslušného syna.

,,Nic mami...."

K smrti rád krájím rajčata.

Well... Co jsem to zase vymyslela? xD Prosím, nekamenujte mě, ale já si nemohla pomoct! Prostě jsem tak nějak začala psát a najednou z toho vzniklo tohle.

A z toho plyne ponaučení. - Nedávejte mi do ruky mobil po desáté večer, jinak budou vznikat takovéhle kraviny.