Garbage

Na střeše

Chladný vítr ji štípal do tváří, cuchal jí vlasy a neodbytně se jí snažil zalézt pod mikinu, jež byla tak dvakrát větší než ona sama a měla stejně temnou a pochmurnou barvu jako její vlasy a vlastně i zbytek oblečení.

Deset metrů. Možná i o trochu víc; přece jen... ona to nikdy neměřila. Stejně na tom zas tolik nezáleželo, jak přesně velkou vzdálenost by překonala volným pádem, než by ji do své neútulné, mrazivé náruče přivinula sama Smrt, poslední přítelkyně všech těch zbloudilých duší.

Jen tak tam postávala, staré okopané tenisky lehce čouhaly přes okraj rovné střechy školní budovy, zatímco vedle ní, jako věrný následovník a drahá opora, seděl se vztyčenou hlavou obrovský černý pes.

Pozoroval ji svýma hlubokýma očima karmínové barvy, tolik podobné čerstvé krvi, ale ani necekl.

Přemýšlela, co se s ním asi pak stane. Půjde s ní? Zmizí? Bude se kochat tím, k čemu ji dohnal?

Pronásledoval ji všude. Nedal jí ani chvilku pokoje. Zjevoval se jí v nočních můrách, z nichž jí budil svým kvílivým vytím, nedovolil jí se soustředit na učení, ničil každou veselou chvilku, vyvolával v jejím srdci úzkost a odpor k sobě samé, ponoukal jí k strašlivým věcem...

Ostatně, tohle byl taky jeho nápad.

,,Proč tohle děláš?" otočila se na zvíře znenadání, snažíc se potlačit slzy pálící ji v očích. ,,Proč?! Jaký máš důvod?!"

Nijak na to nezareagoval, jenom trošku pohl ušima. Jako by se jej tohle celé ani trošku netýkalo.

,,Jak to, že teď mlčíš?! Proč nekňučíš tak, jako každé ráno?! No? Odpověz!"

Ticho. Tíživé ticho, které ji snad ničilo ještě víc, než kdyby se nějak projevil.

,,Nemůžeš... Nemůžeš prostě odejít?" zeptala se, přičemž se jí téměř zlomil hlas.

,,No tak padej! Táhni! Běž ničit život někoho jiného! Já na tohle nemám... Prosím... Nech mě... Pro... sím..."

Schoulila se do klubíčka přesně na okraji a dala se do pláče. Po tvářích se jí kutálely horké slzy, zatímco se třásla po celém těle, jako kdyby měla zimnici.

Neměla sílu na to zvládat tohle dál, ale ani na to, aby dala světu poslední sbohem, finální mávnutí bílým šátečkem.

Srdce jí tlouklo jako o závod a snažila se lapat po dechu; důkazy toho, že ještě patřila mezi živé, i když vevnitř umřela už dávno.

Seděla tam tak dobrých několik minut, když vtom se znenadání ozval zvuk otevírajících se dveří, což značilo že ji někdo vyrušil uprostřed jejího počinu.

,,Myslel jsem, že tady nikdo nebude," prolomil ticho klučičí hlas krátce poté.

Ani se neodvažovala zvednout hlavu. Něco takového jí strach nedovoloval. A vlastně ani nechtěla vědět, kdo přišel a proč. Ať se jí klidně vysměje, kopne si do ní, raduje se z jejího utrpení... Stejně na tom už nezáleželo.

Nezáleželo na ničem.

Podle pomalých, odměřených kroků usoudila, že se rozhodl přistoupit k ní blíže.

,,Hádám, že k tomuhle tě donutil on," prohodil jen tak, sotva se posadil vedle ní.

Tohle už jí nedalo a prudce zvedla hlavu, načež se jí naskytl pohled na hnědovlasého mladíka, jenž na ni upíral své modré oči; modré jako letní nebe bez mráčku.

,,Ty... Ty jej vidíš?" vydechla nechápavě.

Nerozuměla tomu. Nikdo jej nikdy nespatřil. Nikdo. I když se je snažila přesvědčit, vysvětlovat jim to, různě jim dokázat, že měla pravdu...

,,Ano," lehce přikývl, přičemž jí něžně položil ruku na rameno.

Teprve tehdy zaregistrovala, že jeho ruce jsou poseté nespočtem jizev. Některé vypadaly staře, zatímco ty další byly s největší pravděpodobností téměř čerstvé.

,,Ty bys ji měla vidět taky, pokud to správně odhaduji..."

Vytřeštila oči a prudce trhla hlavou, aby mohla spatřit, co to vlastně sedí vedle něj.

Jednalo se o obrovitánskou kočku s lesklou srstí popelavé barvy a pronikavýma zelenýma očima.

Nedokázala skrýt svůj údiv a zároveň neskutečnou lítost mísící se s pochopením. Bylo až příliš snadné živě si představit, co asi musí prožívat.

Opatrně jí setřel slzu z tváře.

,,Je mi to tak líto," hlesla skoro neslyšně.

,,To nemusí," odvětil klidně. ,,Hádám, že to máš mnohonásobně horší."

Zavrtěla nesouhlasně hlavou, a pak jej lehce objala. Ani vlastně netušila, proč to udělala, ale připadal jí, že to potřebuje... Nebo dost možná toužila po vřelé náruči ona sama.

Nijak se proti tomu nebránil a jen lehce jí položil ruce na záda, přičemž ji lehce pohladil.

,,Nečekal jsem, že tady někoho potkám," přiznal se, když uplynulo několik minut. ,,Prostě jsem si myslel, že přijdu a..."

,,Já taky," zamumlala v odpověď, aniž by se od něj odtáhla. ,,Asi to byl osud... Možná... Kdybys přišel o chvíli později... Kdybys mi dal čas, abych se finálně rozhodla..."

,,Tak to jsem rád, že jsem si pospíšil," odvětil s mírným náznakem úsměvu.

,,Děkuji... Vlastně jsi mi tím dal další šanci..."

,,Myslím, že jsme jí dostali oba..."

Ten podvečer opouštěli budovu školy společně. Kráčeli po ulici ruku v ruce v těsné blízkosti a o něčem spolu rozprávěli.

Dokonce se i na chvíli odpoutali od všedního života, že zapomněli na své stíny. Dva podivné tvory, kteří kráčeli za nimi, aniž by je okolí mohlo spatřit...