Každý si občas potřebuje trochu zablbnout, napsat krátkou a nelogickou kravinu, podělit se se svými obrázky, sdělit informace o svých dílech na wattpadu, nebo si prostě postěžovat...
A já ani Daddy rozhodně nejsme výjimkou.... No, a proto jsme se ro...
Ne, nechci řešit, jestli má cenu dál žít a ani nejdu rozebírat žádné filozofické otázky života a smrti... Takže pokud jste něco takového čekali, můžete nyní odejít, protože se jedná o pouho pouhou informační kapitolu. (Disappointing, right? xD)
A my ostatní se pustíme do oné otázky ,,Co že má tu cenu? Co to tím ta Akane vlastně myslela?"
Je to velmi jednoduché. - Dostala jsem nápad na další příběh s rozhodováním na konci kapitoly jako u Dovolené, ale tentokrát by se jednalo o kompletně vlastní tvorbu a ne nějakou fanfikci.
Příběh by popisoval život tří bohatých bratří, kteří se z nudy a kvůli nadpřirozeným schopnostem, děděných u nich v rodině už několik staletí, stali lovci lidí.
A jelikož jsem to já, bylo by to laděné do duhova (Takže tak trochu incestní, huh...) s dávkou mého praštěného humoru...
A proto se ptám: Četl by to někdo? Byl by zájem? Má cenu to psát?
Aby se vám nad tím lépe uvažovalo, přidávám kratší úryvek z první kapitoly. (Který sice ještě upravím, ale to nevadí, protože podstata zůstane stejná.)
* * * * * *
Když otevřel těžké dubové dveře do prostorné jídelny, naskytl se mu skrze havraní oči pohled na jeho dva hádající se bratry. Respektive, jeden ječel na celé kolo, zatímco druhý spokojeně seděl u stolu s klidným výrazem ve tváři.
,,Okamžitě vypadni z té židle! Je moje!" vztekal se blonďák v bílé košili, černých kalhotech a stejné vestě jako Ravean, jenom s tím rozdílem, že ji měl modrou.
,,Máš tady dalších jedenáct židlí, tak si sedni jinam," odvětil mu ledabyle hnědovlasý, oděn do stejného oblečení jako jeho zbylí dva bratři, ale se žlutou vestou.
,,Ale tohle. Je. Moje. MÍSTO!" oponoval dál světlovlasý, přičemž se mu blýskalo v očích barvy mořské modré.
,,Máš jej snad podepsané?" odvětil ten v žluté košili.
,,Jo, mám!" S těmi slovy ukázal na opěrátko na ruce, kam už dříve do dřeva úhledně vyryl ,,Saenanova židle".
Ravean si hlasitě povzdechl a konečně se rozhodl vmísit do rozhovoru svých mladších bratrů:
,,Saenane, co jsme si říkali o devastaci nábytku? Zvlášť těchto židlí ze dřeva až z Indie."
,,Ale on mi zasedl MOJE místo," hájil své počínání blonďák. V ten moment jej něco napadlo. - Posadil se hnědovlasému obkročmo na klín tak, aby mu viděl do obličeje a nahl se mu k uchu, které skousl ještě předtím, než zašeptal:
,,Teneane, jsem zvědavý, za jak dlouho se ti postaví..."
V ten okamžik se otevřely dveře z kuchyně a do místnosti vstoupil postarší muž s prošedivělými vlasy a vážným pohledem...
Sotva uviděl scénku před sebou, pokýval hlavou a pronesl: ,,Hádám, že nesu snídani trochu nevhod... Mám přijít tak za půl hodinky, pánové?"
,,Ne," zadržel jej Ravean, ,,to je v pořádku, Hansi, Sae si alespoň sedne normálně a nasnídáme se jako lidé."
Blonďák něco nespokojeně zavrčel, ale přesto se rozhodl uposlechnout svého staršího bratra, takže slezl z Teneana a vydal se k jiné židli.
Když procházel okolo černovlasého, chytil jej pevně za zadek a ušklíbl se: ,,Nemusíš mě posílat si sednout jinam jenom proto, že žárlíš."
* * * * * *
Tak, jak se vám to pozdává? *Zvědavě čeká na kritiku a nějaké názory.*
Doufám, že mě hned neukamenujete a že se vám tenhle krátký úryvek alespoň trochu líbil.
No nic... Mizím!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
