Garbage

"Coming out"

Ne, dnes tady do vás nebudu hučet o tom, že jsem pravděpodobně demiromantický pansexuál or whatever, jelikož já jsem ze skříně vylezla už docela dávno... Plus teda hádám, že to o mně stejně většina ví. A ne, nebudu v téhle kapitole mluvit o LGBTQ+ komunitě. A ani tady nebudu někoho či něco hejtit. Ani jsem si nepřišla stěžovat.

Tudíž, pokud jste čekali nějaké dráma nebo můj ultra rage, tak vás zklamu, jelikož dnes jsem tady kvůli něčemu jinému.

Já jsem... Iron Man.

Ne, dobře, měla bych přestat blbnout. Jenže Tony je můj ex-husbando a mám k němu silný citový vztah, tak jsem si to nemohla odpustit.

Nevím, kolik z vás zná Ebondy team, který se specializoval někdy 2016/17 na překlad My Immortal a hledání podobných děsivých případů, ale stejně se tady o tom rozpovídám, jelikož mi dneska napsala kamarádka, že se po nás lidi shání a ptají se, co že se s námi stalo, tak mi tak nějak došlo, že bych o tom mohla promluvit...

Ano, řekla jsem "NÁS". Lord Vojeldort, Modrý Klóbrc a Eddie. Pod prvními dvěma přezdívkami se skrývají mé kamarádky, které už se psaní nevěnují a wattpad snad už ani nemají. (A pokud jo, tak jej nepoužívají a zrušily veškeré publikace.)

A Eddie? Eddie nikdy nebyl skutečná osoba... Jo, teď to začne být divné a hodně těžko se mi to bude vysvětlovat, takže se předem omlouvám, že to bude znít hodně retardovaně... Ale hádám, že mí čtenáři jsou asi zvyklí.

Prostě jde o to, že Eddie byl něco jako odštěpek mé vlastní mysli. Ne, nebyl to alter, žádná druhá osobnost, ani imaginární kamarád jako Yuvinn. (Občas mi tahle chodící solnička chybí, ale cena za jeho návrat je až příliš vysoká... Ale dokážu si představit ten jeho úšklebek a poznámku stylem: „Ale ty mně nechybíš.") - Prostě tu tak nějak existoval a byl pro mě takovým únikovým plánem.

Když se totiž ve mně přely mé dvě části, přičemž jedna se to tak nějak celé snažila ukončit a zničit všechno, co mělo nějakou citovou cenu, aby mě tady nic nedrželo, a když se vše sypalo jako domeček z karet, bylo fajn hodit se do "Eddie módu" a pustit se do překládání, být takový ten flegmoš, co se fláká, a pak smolí kapitolu na poslední chvíli, poslouchá u glosování nahlas metal a neřeší hromadu sr*ček honících se v hlavě.

Ale budeme upřímní... Tohle by nestačilo na to, abych se udržela při životě až doposud. Takovou sílu vůle vážně nemám.

Takže mě to opět dostává k tomu, že mé díky a můj život mají v rukou Daddy. Protože bez nich bych nezískala zpátky chuť k životu, nepřekonala paranoiu z toho, že skončím zavřená ve cvokhousu do konce svého ubohého života, nesvěřila se mamce, nesehnala si psychiatričku a nedostala stabilní diagnózu. (Stabilní... Jak se to vezme, vzhledem k tomu, že s mojím "unhealthy coping mechanism" jsem si uhnala další mňamky a vznáší se nade mnou Damoklův meč ohledně další lahůdky.)

Podtrženo, sečteno, Akane si vyvařila čtyřicet bod-

Fakt bych měla přestat s blbými vtipy v nevhodné chvilky... Jenže ono je to silnější než já.

Prostě jsem chtěla říct, že Ebondy team prostě už není, že jsem divná, že mám diagnózu skoro tři roky (Daddy a já oslavíme třetí výročí, a pak se rovnou můžu chystat na slavení výročí se svou diagnózou.) a že jestli jste rádi za to, že tady jsem, tak své díky obraťte směr Daddy.

- A.