Oblíbená miluje tichého!

O N E

Jinak kdo chce ať si pustí písničku od Eda!

C r r r!!
,,Já ten zpropadený budík snad už vyhodím z okna!!!" zařvala jsem přes celý pokoj. Ano,
to jsem já. Šestnáctiletá Miriam Hookenová. Někdy bláznivá a strašný retard... A oblíbenec v naší škole. No, jak nečekané!

Vylezla jsem ze své postele. Dá se říct...spíše vyběhla! Nejprve jsem se podívala na svůj mobil. Dobrý 6:55. To ještě stíhám.. O půl tu bude Ann.

Rychle jsem na sebe na házela oblečení.. No, asi hodinu jsem tam stála a přehrabala snad celou skříň. Na sebe jsem si vzala jednoduchý bílý crop top a modré teplákové kraťasy.

Rychle jsem v běhla do koupelny. Na oči si dala linky a řasenku. Na rty trochu lesku a hotovo! Moje denní rutina...dá se říct.

Seběhla jsem schody. Zamířila si to do kuchyně, kde už snídal můj starší brácha. Člen naší populární party. Zakladatel...

,,Dobré ráno, Miri!" zářivě se na mě usmál. Kdo jiný než můj brácha. ,,Dobrý, dobrý," usmála jsem se na zpět. Mezitím jsem otevřela lednici a chvíli ji zkoumala. Po chvíli zkoumání jsem si vzala bílý jogurt a ovesné vločky s jahodami. Sedla jsem si vedle bráchy a jedla svou snídani. K tomu jsem si ještě vzala grepovou limonádu.

C r r r!! C r r!!!
To bude Ann. Konečně!
K mému doufání to bylo Ann.

,,Brácha jdeš už?" křiknu od dveří, jelikož my už s Ann stojíme hotové. ,,Už jdu!" řve on zase na zpět. Nojo brácha!
Po dalších pěti minutách konečně přišel a mohli jsme vyrazit do školy!

~~~~~~

Ze skříňky jsem si vytáhla potřebné věci na první hodinu a došla do třídy, kde už kolem našeho společného stolu s Ann seděla naše skupinka populárních. Ale ještě jsem si všimla jeho. Toho tichého s krásnými oči. Prostě je táák úžasnej!

S úsměvem jsem došla ke stolu.
,,Ahojky Miri!" mluvili jeden přes druhého. ,,Stop!" zařvala jsem. Najednou všichni utichli. To jsem dobrá co?
,,Čaute všichni!" mrkla jsem na ně. Ale pak jsem to nevydržela a začala se chlamat. Jo a všichni se přidali.

C r r!! C r r r!!
Zvoní na hodinu! Neeee! Pomoc!!!!

,,Ann, co máme za hodinu?" rychle jsem se zeptala, než přijde učitelka. ,,Dějepis," zase bude nudaa!

~~~~~

Po škole jsme s naší skupinkou "populárních" zašli do kavárny. Po kavárně jsem se odebrala domů "sama".

,,Ahoj," křikla jsem naposledy na ostatní a odešla. Ze svého vaku jsem si vytáhla knížku "Možná jednou" a pustila si písničky od Marka Ztraceného (inspirováno mnou :D Marek je nejlepší <3)

Když čtu tak jsem v jiném světě. Ještě když člověk k tomu pustí písničky tak je v ráji.

Jojo, ale ten ráj mi teď někdo narušil!

Auuu! Můj kotník!

,,Dobrý?" pohledla jsem na toho, kdo to pravděpodobně zapříčinil. Já snad omdlím!! Tichý neznámý!
,,A-si n-e, te-da spíše j-o. Bolí m-ě kotník." koktám nesmysly, ale kotník mě bolí. Ty jeho oči!
,,Vezmu tě k nám domů a tam ti na to dám led, jo?" sklonil se ke kotníku a podíval se na něho.
,,Dobře," proč jsem sakra kývla! Doma by se mi taky dostalo péče! Ale přiznejme dvě věci domů bych asi nedošla a přece jenom chci aby mi na to dal led! Ehm....
Miri už mlč, jo!

Pomohl mi vstát. Jednu ruku dál kolem mých ramen a držel mě abych nespadla znovu. Došli až k jeho domu.

,,Au!" sykla jsem bolestí, jakmile jsem se snažila dát tu zraněnou nohu na schod. ,,Vydrž, to zvládneš!" povzbudivě se na mě usmál. On se na mě usmál!! Já umírám!!! Snažila jsem se na něho usmát taky, ale šlo to celkem těžko, když vám skoro každou chvíli syknete bolestí. Po těch namáhavých schodech jsme konečně spolu došli ke dveřím, které odemkl a mohli jsme vstoupit dovnitř.

První kapitolaa!! Doufám že se líbí! Chyby opravím potom! Jinak nečekejte nějaké dlouhé kapitoly max 700 slov, většinou 500-600!

Julinka J.

#kytaralover #marekztraceny