Does love exist..?

V

Další dva dny uběhly stejně. Tedy do čtvrtečního odpoledne, kdy jsem přišla domů. Venku byl mrazivý vítr, i když byl konec září. A mámu jsem našla spící na gauči s jednou nohou spuštěnou dolů a dvěma prázdnými flašky od vodky na stole. Povzdechla jsem si a hned, co jsem si svlékla boty a bundu, jsem nechala i batoh, aby mi sklouzl po ramenou dolů. Přišla jsem k ní a nohu jí uložila na pohovku. Jemně sebou zakroutila tak, že skončila ležet břichem dolů. Podívala jsem se na hodiny visící nad skříni, které ukazovaly pár minut po 6 hodině. Cestou jsem se zdržela v knihovně, kde jsem si potřebovala půjčit knihu na referát do dějepisu. Já měla téma "postupy Němců za II. světové války."  Jako partnera mi byl přiřazen Matt - o jaká ironie - takže jsem na to zůstala sama.

Vytáhla jsem ze skřínky teplou deku a přikryla ní mámu. Ještě jsem jí vedle položila velkou misku na zvracení, skleničku s vodou a acylpyrin. Chápala jsem, proč se tak zřídila.

Já si udělala zelený čaj a vydala se do pokoje. Tam jsem si vzala kousek papíru, a i když to normálně nedělám, začala jsem kreslit. A to že já vážně kreslit neumím. V tom momentu mi to ale přišlo jako dokonalý nápad.  

Ráno jsem se probudila s hlavou na papíru, shrbenými zády a bolesti krku. Hodiny na mém mobilu ukazovaly půl 6, proto už nemělo cenu jít zpět do postele. Sešla jsem dolů s chutí na něco sladkého. Pohovka už byla pustá a ostatní věci taky pryč, zůstala jen hnědá deka. Usoudila jsem, že šla máma spát do ložnice.

A tak jsem si na pánvičce udělala ovesné palačinky. Dala jsem tam trošku oleje, jakožto jsem neměla jistotu, že se to nepřipeče. Těsto mi vyšlo přesně na 8 palačinek, tak jsem tři snědla a zbytek nechala na stolu a přikryla jiným talířem, aby neuteklo teplo. I když pochybuji, že by máma měla chuť na palačinky. Udělala jsem ranní hygienu, oblékla si těsnější černé tričko s krajkou u horního límečku, jasné jeansy a vlasy nechala rozpuštěné. Kvůli chladnějšímu počasí jsem si oblékla vínovou koženou bundu, na hlavu jsem si dala černý klobouk a na nohy černé tenisky. Batoh jsem si přehodila před ramena, do kapsy si dala mobil a sluchátka do uši. Zavřela jsem za sebou dveře, klíč si dala do druhé kapsy a za doprovodu hlasu Chestera se vydala směrem k nádraží. 

Kdyby jsem byla aspoň trochu ostražitá a nevydávala se na neustále expozice do země ne země, možná bych neskončila na zemi. Jenže kdybych neskončila na zemi, skončila bych pod koly menšího cadillacu a pak pravděpodobně v nemocnici nebo rovnou v truhle. Nebyla by to moje vina. Na světlech jasně zářilo zelené světlo pro chodce. Bylo to pro mě jakési znamení, že i když moje vysněné auto byl cadillac, radši bych si ho neměla kupovat. Zvedla jsem vytřeštěné oči k člověku, který mě strhl na kraj. 

,,Já vím, že dnešní teenegeři mají mnohem větší pokušení skákat pod auta než v minulém století, přesto bych nerad byl toho přítomen. Musel bych volat záchranku, policajty.. takový vopruz.." řekl a postavil mě na rovné nohy. Chtěl mě pustit, ale mé nohy byly tak roztřepené z náhlého stresu, že jsem mu spadla do náručí. 

,,Tak ne." zrychleně jsem dýchala a nedokázala se v tom momentu ovládnout. Roztřesenými prsty jsem si sáhla do kapsy batohu, pro mou záchranu v takových případech a před tím, než se mi mohl rozvinout tetanický záchvat, jsem obsah malého plastového baličku vysypala do úst. Uměla jsem si představit nechápavý pohled osoby nade mnou.

,,Sekundku," zvedla jsem prst a když si byla jistá, že se nepřekulím nebo neomdlím, ustoupila jsem od něj. ,,Omlouvám se a děkuji," řekla jsem upřímně a zvedla zrak. Stál nade mnou mladý muž s úsměvem na rtech. Nemohl být o nic moc starší ode mne.

,,V pořádku, moc často se mi nestává, že by mi jen tak na ulici vpadaly do náručí hezké dívky," pronesl s úšklebkem. Neodolala jsem a lehce zčervenala. 

,,Ještě jednou díky," usmála jsem se co nejmileji a chtěla se vydat na nádraží. Zastavil mě ale jeho hlas říkající: ,,a tohle je asi tvoje, mimochodem Chester mi bude chybět." Přenesla jsem zrak na sluchátka v jeho ruce a pak si uvědomila hlas Chestera v písni Rolling in the deep od Arethy Franklin, který stále vycházel z mého mobilu. Vzala si od něj sluchátka s děkovným výrazem ve tváři a zabodla je do dírky v mobilu a obmotala je kolem něj.

,,Myslím, že jsem tvým dlužníkem," pronesla jsem a koukla se na hodinky na ruce. ,,Sakra.." otočila jsem se a teď už rychle se rozběhla směrem nádraží doufajíc, že vlak bude mít pár minut zpoždění. 

,,Uvidíme se," zavolal za mnou a já nějak nevěděla jak to myslí. Neřešila jsem to a neotáčejíc se, jsem mu zamávala.