Does love exist..?

XXII

Hodiny tikaly rychlosti šneka. Sice jsem k biologii necítila žádnou zvláštní odpornost, ale taky jsem ji neobdarovala láskou. Dlouhé monology učitele i když dokázaly po čase začít člověka štvát nebyly důvodem, kvůli kterému jsem teď zatínala zuby. Píseň How You Remind Me byla moje srdcovka. Tenhle a spoustu jiných songu od skupiny Nickelback tvořili celé mé krásné dětství. Mohla jsem je poslouchat hodiny, poslouchala jsem je hodiny a stejně jsem v nich viděla stejný čar, když jsem je jako 3-leté dítě slyšela poprvé. Jenže v jeho podání mi to rvalo uši. V podání Matta. A ten to dobře věděl. Jedna z mála informaci, které si pamatoval.

,,Mohl bys sklapnout?!" otočila jsem se po 5 mučivých minutách jeho směrem a darovala mu vražedný pohled. On se jak jinak než vítězně usmál. Účel splněn.

,,Uhodla jsi." Přeměřila jsem si ho pohledem a zasekla se na jeho odhaleném předloktí. Tetování měl po celém těle celkem dost, ale tohle, a tím jsem si byla jistá, bylo nové. Obrázek kotvy jsem viděla na celkem dost lidi, ale tenhle se lišil tvarem. Přesněji to byla loď ve tvaru kotvy. Přišlo mi vtipné, že přesně tuhle si nechal vytetovat, protože úplně stejnou měl kdysi můj otec vytetovanou na pravé lopatce. 

,,Kretén."

,,Kráva."

,,Debil."

,,Kur*a."

,,Skurwisyn" protentokrát vidněl vítězný úsměv na mojí tváři. Přimhouřil na mně oči tak, že se řasy dotýkal dolního víčka. Můj rodokmen pocházel z více míst než bylo Ontario. V mojí rodině to bylo asi geneticky dáno, ale u všech bylo na prvním místě adrenalin a dobrodružství. Proto se moje rodina nacházela snad v každé zemi na světě. Matka byla například Polka a otec Američan, přesněji z New Yorku. A i když všichni říkají mojí matce Clarissa, její skutečné jméno bylo Klara. 

,,Never made it as a wise man
I couldn't cut it as a poor man stealing."

Zaskučela jsem, přikrývajíc dlaněmi své uši. Proč zrovna tenhle debil musí mít lavici vedle mě?

Tired of living like a blind man
I'm sick of sight without a sense of feeling.

Nechápala jsem jak to, že ho učitel neslyšel. I když nezpíval nijak zvlášť hlasitě, jeho faleš musí probudit i mrtvého. Protočila jsem očima a následně svůj zrak zabodla do textu se zadáním, které jsme měli vyřešit. Dneska jsem byla jak na jehlách. Každý jediný pohyb, zvuk tužek odrážejících se od papíru, bzučící muška, všechno mi lezlo příšerně na nervy. A nejvíc samosebou on. Protože to on jí dělal ty největší naschvály, když měla špatný den. 

,,Nenávidím tě" pronesla jsem spíše pro sebe než pro něj. Možná to bude lepší.. snad to bude lepší.

,,Řekni mi něco, co nevím" sklonil hlavu ke svým náčrtům v sešitě. ,,Ale věř nebo ne, já tebe taky." Na moment se na mě podíval, stále skloněný nad sešitem. Otočila jsem se zpátky směrem k tabuli. Nevěděla jsem, o čem to učitel vlastně mluví. Nedokázala jsem se soustředit prakticky na nic. Všechny myšlenky se mi točily jen kolem matky a Issaca. Nečekala jsem, jak moc se můj život dokázal během jednoho roku změnit. Nebyla jsem na to přepravená a pořád nejsem. Potřebuji zpět tátu, jelikož ten vždycky věděl co udělat, co říct. 

,,Příští hodinu čekejte prověrku, tohle je vše" řekl učitel spolu se zvoněním a s vědomím, že ho nikdo neposlouchá, opustil třídu.