Does love exist..?

XXI

Najednou, když jsem před ním stála, nevěděla jsem, co přesně mám říct. Přehrávala jsem si to v hlavě snad milionkrát, ale teď, když jsem se na něj dívala, nemohla jsem myslet na nic jiného, než na náš polibek. Nebylo to fér. Proč se musí mé srdce snažit zastrašit můj mozek? Je přece mnohem víc křehké a naivní. 

Podívala jsem se na Issaca, ale ten jen mlčky stál a sledoval mě. Byli jsme na střeše. Na střeše tyhle velké školy. Není vůbec těžké se tu dostat, jelikož je tady hodně nezamčených dveří do podkroví. Když nám bylo 14 , tak jsme tady tajně chodili. Dělal tu kdysi děda od onoho sarkastického bruneta jako školník, takže měl klíče od celé téhle budovy. Párkrát jsme mu je vzali a dostali se až sem. Ale teď to nebylo zrovna přátelské místo.

,,O co jde Rose?" zeptal se Issac s milým pohledem v očích, na což jsem měla chuť mu ten jeho pěkný výraz vymlátit pěstí. Nevím co to se mnou bylo. Byla jsem naštvaná sama na sebe za to, že jsem ztratila nad sebou kontrolu a na něj, že nevypadal jakoby toho litoval. Proto jsem zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla. Když jsem pak otevřela oči, stál ani ne půl metra ode mě, proto jsem odstoupila. A on si toho všiml. ,,Lituješ toho?" zeptal se přímo. Chtěla jsem lhát, ale věděla jsem, že mu dlužím pravdu.

,,Nelituji polibku, lituji toho, že jsem ztratila rozum a  taky vím, že už ho jen tak nedostanu zpátky. Issacu, ty jsi mě donutil něco k tobě cítit a mě se to nelíbí," pronesla jsem naléhavě, doufajíc, že mě pochopí. Ironii bylo, že i když jsem chtěla říct cokoliv, ve skutečnosti jsem jej jen toužila mít stejně tak blízko, jako předtím.    

,,Rose já od tebe nic nečekám," řekl, čímž mě úplně zarazil. ,,Řekl jsem ti to, protože jsem to nechtěl už v sobě dusit. Já tě chci Rose, a ne jako kamarádku, ale jako dívku, do které jsem se zamiloval. Vím, že často říkám hodně věcí a málo kdy jsou upřímné, ale teď v tomhle momentu ti nelžu. Znám tě dobře a vím, že na něco takového nepřistoupíš a ani to neočekávám. Prostě ti to chci jen říct, protože dívat se na tebe jakoby nic je mnohem horší."

Sklonila jsem hlavu ke svým propleteným prstům a snažila se přijít na nějakou chytrou odpověď. Věděla jsem, že on mě do ničeho nutit nebude, ale tenhle jeho přístup to jen zhoršil. Protože nenaléhal. 

,,Jak to můžeš jen tak říct? Sakra Issacu já teď potřebuji přítele ne zamilovaného blázna do dívky jako jsem já.. Co na mě vůbec vidíš? Jsem sobecká, nemám ráda lidi a i moje vlastní matka skončila v nemocnici, protože jsem se o ní nedokázala postarat!" Chtěla jsem pokračovat, ale on mě chytil za ruku a přitáhl k sobě do obětí. Obmotal ruce kolem mého těla a bradou se opřel o mojí hlavu. Protože přesně takový byl mezi námi výškový rozdíl. Neváhala jsem ani chvíli a ruce obmotala kolem jeho těla. To je to co potřebuji, obětí přítele. 

,,Přesně tohle Rose. Nejsi sobecká, jsi na sebe jen moc přísná, to je rozdíl," odmlčel se na moment. ,,Slibuji, že se budu snažit být jen tvůj přítel."

..

Když jsem přišla odpoledne za mámou, něco bylo jinak. Dlouho jsem na ní civěla, než mi to došlo.

,,Proč se usmíváš?" Skrčila jsem obočí. ,,Neusmívej se, je to děsivé.." poukázala jsem na ní výhružně prstem, doufajíc, že s tím přestane. Tak se ale nestalo a její úsměv se ještě zvětšil. Už už jsem chtěla jít pro sestru a zeptat se jí, co přesně jí do toho kapáku dali za léky, ale má matka mě chytila za ruku.

,,Jsem jen šťastná, že tu jsi," řekla chraplavým hlasem. Posadila jsem se tedy zpět na židli a podívala se na ní zamračeným výrazem. Otrava alkoholem, nedostatek spánku a jídla - to byly důvody, proč tu byla. Není se čemu divit, že omdlela.

,,Co mám udělat, aby jsi mi odpustila?" pronesla se smutným pohledem, na což mě se lámalo srdce. Věděla jsem, že to řekne, řekla to už mnoho krát v průběhu jednoho roku. Moje odpověď se taky nikdy nezměnila. Ani teď.

,,Chci jen svojí mámu," odmlčela jsem se. ,,Objednala jsem tě k psychologovi. To je to, co po tebe chci. Aby jsi tam zašla a snažila se otevřít se sama sobě." Řekla jsem tak sebevědomě, jak jsem v tomhle momentě dokázala. Bála jsem, že to dopadne jako vždycky. Slíbí mi, že udělá vše proto, aby naše rodina byla zase v celku a pak zase udělá něco, díky čemu se to všechno zkazí. A nebo já. 

Podívala se na mě svými velkými očima s lehkou jiskrou. ,,Slibuji, že se budu snažit." A já nevěděla jak se mám cítit, protože i když jsem jí chtěla věřit, nedokázala jsem to. Tak jsem se jen lehce usmála.