Does love exist..?

XVI

Kavárna zavírá v 18:00. A já naproti ní stála v 18:30, a sledovala dění uvnitř. Lidi uvnitř měli na hlavách narozeninové čepičky a v ruce sklenku pravděpodobně s šampusem. Vypadali šťastní. Na dveřích byl zákaz vstupu s nápisem: soukromá akce. Tak ráda bych se k nim přidala. Ale jediné co jsem mohla bylo se dívat. A i to vypadalo zvláštně. Sklonila jsem hlavu a šla pryč. 

Kdybych se podívala na sebe v očích jiné osoby, řekla bych, že jsem další naivka se sebelítosti velkou jak největší mrakodrap v Dubaji a s velkým egem. Když se na sebe podívám jako já, vím to. Že jsem naivka, často se lituji a občas si zvedám ego. Jenže když se na to podívám všeobecně, nikdo není jiný. Jen se procenta v dané kategorii liší. Ale každý lituje sám sebe, občas pochválí sam sebe a někdy koná naivně. Jsme jako kapička vody tvořící stejný velký ocean, neboli lidstvo, které by bez toho nestálo na nohách.    

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že život je ten největší dar. Teď si to aniž moc nemyslím. Život je hezký a zajímavý, ale taky krutý a bolestivý. Je odebrán těm, kteří byli milováni a z touhle správou se pak jeho blízci musí jednoduše vyrovnat a jít dál. Jenže mimo času, který uběhne, ta bolest, ty vzpomínky tam vždycky budou. Nezmizí jako ten daný člověk. A my si můžeme jen říkat, co jsme mohli udělat jinak, aby to takhle neskončilo. Jestli se ho dalo nějak zachránit. 

Můj táta mi vždycky opakoval, že za všechno může osud. Že se všechno stane tak, jak má. A že občas se musí všechno zhroutit, aby na místo toho nastoupily lepší věci. A já mu věřila. Jen nevím, kde jsou ty lepší věci. 

Když jsem prošla kolem pána hrajícího na housle, vrátila jsem se. Vždycky od něj táhly cigarety, takže málo kdo se k němu přiblížil. Vytáhla jsem z kapsy 10 dolaru a položila je mu do klobouku vedle něj. Hrál dobře. Opravdu dobře. A skončil jako pouliční hudebník. Mohl to dotáhnou dál, ale možná ho to taky nelákalo. Aby se z zábavy stála práce následně se mu znechutila. Kývl mi hlavou ve znaku díky a já pokračovala dál. Měla jsem nějaké peníze z mé předchozí brigády. Musela jsem skončit, jakožto jsem byla celé prázdniny pryč, a teď od začátku roku, jsem si ještě žádnou nenašla.

O té době byla venku už ma. A hvězdy svítily na nebi, a měsíce bylo každým dnem víc a víc. Počasí bylo opravdu chladné, i když byl říjen. A tak nějak jsem se za chvilku objevila před dveřmi mých prarodičů. V ruce jsem měla všechny svoje věci, jakožto i když jsme s Issacem o tom polibku nemluvili, bylo mezi námi divné napětí. A já už ho nedokázala snést. Prarodiče bydlí pět kilometrů za městem, ale i tak jsem šla pěšky. Protože byla tma a po tmě se přemýšlí nejlíp. Vzala jsem za kliku, ale bylo zavřeno. Byla tu ta nejistota, že nemusí být doma. Zazvonila jsem a čekala. Kdysi měli psa. Černého labradora. Jednou ho potkali, když šli na procházku a od toho času jich nepustil na krok. Bylo to před 10 lety a se se sestřenkou, to nám bylo 7 let, jsme ho nazvali Black. Nic originálnějšího nás v tom věku nenapadlo. Opravdu jsme si ho oblíbili a věnovali jsme mu veškerý náš volný čas. Naučili jsme ho poslušnosti a vytvořili si k němu pevné pouto. O to bylo těžší, když ho jeho pravý majitel chtěl zpátky. Měly jsme s tím počítat. Ale nepočítaly.

Upřímně jsem si oddechla, když se ve dveřích objevila babička. Měla nechápavý ale taky radostný výraz.

,,Koho to tu máme? Poj dítě, nebo nám umrzneš," odsunula se ode dveří a popohnala mě dnu. Zavřela jsem za sebou dveře a babička mě láskyplně objala. Milovala jsem její objetí. Cítila jsem se v bezpečí. Za ní stál dědeček, když se babička odtáhla, udělal to samé a pořádně mě objal. Široce jsem se na ně dva usmála.

,,Můžu tady pár dní zůstat.?" zeptala jsem se nejistě. Dědeček mi daroval široký úsměv a řekl:

,,Tak já jdu udělat kakao."