Does love exist..?

XXIV

Potom, co Issac odešel, jsem se zavřela ve svém pokoji, obalená teplou dekou a s čajem v ruce. Z mobilu mi hrál Isak Danielson a  já jen zírala tupě před sebe a cítila se tak nějak přiškrceně?

Snažila jsem se uklidnit své rychle bijící srdce a pravidelně dýchat, ale tahle ta obvyklá činnost se zdála těžší, než kdy dřív. Sama jsem si v hlavě opakovala nádech, výdech, ale jediné, co mé plíce zvládaly, bylo krčit se na všechny různé způsoby.  Mé srdce mi opakovaně namlouvalo jsi silná, ale já tomu už nedokázala déle věřit.  Chtěla jsem být silná, chtěla jsem být nezranitelná, ale teď jsem měla pocit, jakoby mi na záda spadl velký balvan a srdce začalo nabírat tmavou barvu. Tupě jsem hleděla před sebe, když se moje ruce začaly třást. Zavřela jsem oči a zhluboka se pokusila nadechnout. Moji hlavou vířila jedna myšlenka za druhou a já nebyla schopná je ani pochytit, natož pochopit a snažit se sama sebe uklidnit. Vždycky si říkám, že všechno bude dobré, ale co když ne. Co když prostě některé věci nebudou nikdy stejné, navždy se změní na způsob, který mě se líbit nebude. Co když se jednou už nezvládnu zpátky postavit na rovné nohy a čelit nástrahám a strašidlům na každém roku. Co když se jednou už nenadechnu natolik, aby mi to vystačilo k životu. 

Mám kolem sebe úžasné lidi, které miluji nadevše, ale co když to nestačí. Co když já sama nejsem pro ně dost dobrá, dost velkou oporou. Co když jim jen přináším bolest tím, jak moc se bojím , že jich jednou ztratím. Miluji svou rodinu nade vše, ale co když zklamu. Miluji Issaca nade vše, ale co když všechno zkazím a tím ho ztratím. Vždycky jsem se snažila dívat na svět co nejvíc jednoduše to jde, ale svět přece není jednoduchý, lidé nejsou jednoduší a chápání emoci už vůbec ne. 

Ruce se mi třásly čím dál víc, čaj s hrnku se začal vylívat, tak jsem jej  odložila na poličku a místo něj vzala polštář a schovala do něj svou tvář. Nevím přesně, ve kterém momentě se z mých oči začaly prodírat slzy, ani kdy z mých úst začaly vycházet tlumené přes polštář vzlyky.

Myšlenky se utřídily a já věděla, že to co pociťuji, je strach. Úplně jednoduchý strach, snad ze všeho. Nad mým tělem začala brát kontrolu únava. Zavřela jsem své oči a nechala se pohltit. 

..

Nevím kolik času minulo. Když jsem opět otevřela oči v pokoji byla už tma. Neměla jsem pocit, že bych úplně usnula. Bylo to spíš bdění. Po celou dobu jsem cítila jak moje hlava pulsovala a jak se mé plíce snaží nabrat nějaký vzduch, ale nevnímala jsem nic kolem sebe.

Pustila jsem polštář a vymotala se s deky, abych mohla zapálit lampičku na nočním stolku. Pokoj ozářilo tak jasné světlo, že jsem musela chvíli mrkat, aby si na něj mohly moje oči zvyknout. Na stole ležel tác s talířem. Vstala jsem na rovné, pořád trochu třesoucí se nohy, přešla ke stolu a posadila se na židli. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, na co se dívám. Na tací byl talíř s mými oblíbenými banánovými palačinkami a vedle něj hrnek s kakaem. Zvedla jsem příbory z ubrousku, na kterým jsem poté uviděla krátký vzkaz. 

Hrozně moc tě miluji  a omlouvám se .

Do mých oči se opět vedraly slzy a já stiskla ubrousek mezi prsty.

,,Já tebe taky mami," vyšeptala jsem do ticha pokoje.