Does love exist..?

XX

Když jsem otevřela své oči, nevěděla jsem, jak se mám cítit. Obvykle jsem takové problémy neměla, měla jsem ve všem jasno, ale toho dne. Věděla jsem, co se stalo den dříve, všechno do posledního detailu. Líbilo se mi to. Mohla jsem přiznat, že přesně tehdy jsem byla opravdu šťastná. A to mě děsilo. Neměl to být Issac. Neměl to být on, kdo mě donutí se cítit tak, jak jsem se cítila. Měl být jenom můj přítel. Ne kluk, který mi může ukrást srdce. Tohle by bylo až moc zvrácené. 

Zvedla jsem ruku do vzduchu a jen se na ní dívala. Kolem mého zápěstí byl stále jeho kožený náramek, i když jizvy už nešly vidět. Nechtěl, abych mu ho vrátila, tak jsem to neudělala. Měl pro mě váhu, i když to byl jen obyčejný černý náramek. Protřela jsem si dlaní oči, abych zahnala rozespalost, ale i tak jsem věděla, že dnes z postele jen tak nevylezu. Musela jsem si pár věci ujasnit a změnit. 

..

V pondělí jsem se celý den vyhýbala Issacovi, co jen to šlo. Bylo jasné, že si toho všiml. Vlastně bych se divila kdyby ne. Přesedla jsem se s jinými spolužáky, abych nemusela sedět s ním. Nevěděla jsem ještě přesně, co mu chci říct a jak to chci říct. Proto jsem byla ráda, že ani on se se mnou nesnažil mluvit.

Odpoledne, kdy všechny hodiny skončily, jsem měla v plánu udělat první změnu. Nebyla jsem si ní jistá, ale věděla jsem, že to jednoduše musím udělat. Už ano. I když jsem měla strach tak velký, že kdybych z něj postavila most, došla bych až na měsíc. Třesoucí se rukou jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Už venku jsem mohla cítit zápach alkoholu, který se tady ještě zvětšil. Srdce mi bilo jako o závod. Byl to ten nejhorší druh strachu. Ne o sebe, ale o někoho koho miluji. Věděla jsem, že by to mohlo dopadnout i jinak, jenže to bych musela neutéct jako zbabělec. Protože tak jsem se cítila. Jako zbabělec, který utíká, jakmile se na jeho cestě objevila nějaká překážka. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do obývacího pokoje. Ležel tam cizí chlap, co mě ani nepřekvapilo. Možná bych měla strach z toho, co mi může udělat, jakožto vypadal opravdu mohutný, ale nebyl tak velký, abych se mu nedokázala postavit. Šťouchla jsem muže do ramene tak silně, že se okamžitě probrala a vyšvihl do sedu. Díky jeho prokrveným očím mi bylo jasné, že buď byl úplně opilý, nebo zhulený. Nevěděla jsem, která možnost je lepší. 

V ruce jsem držela mobil a s přísným pohledem na něj zírala. 

,,Okamžitě vypadněte z toho domu," řekl jsem rázně, i když sama jsem pochybovala, že to půjde takhle lehce. Nezmýlila jsem se. Muž se začala hlasitě smát a já věděla, že se budu muset snažit o něco víc.

,,Copak holčičko, nejsi trochu drzá? Já tě naučím slušného vychováni!" Opilý. To jsem usoudila podle pachu vodky z jeho pusy. To bylo možná i lepší. 

,,Heleďte jste v cizím domě, máte na sobě cizí oblečení, jste opilý a obtěžujete malou holku. Pochybuji, že by moje matka dokázala něco říct, nebo by si něco pamatovala. Takže jestli se máte v plánu nějak dohadovat, myslím, že policie by si to mile ráda poslechla," pronesla jsem co nejpřísnějším tonem, jakým jsem dokázala. ,,A nebo okamžitě zmizíte, a já nikomu volat nebudu," řekla jsem, ale muž se opět jen hrdelně zasmál. Co jsem si myslela? Vlastně nic. Divila bych se kdyby to zabralo. Takové chlápky jsme tu už párkrát měli, co si pamatuji a jen na jednoho to opravdu zabralo. Muž mě chytil za ruku a ztrhl k sobě. Na mé štěstí byl ale poněkud nemotorný a já uměla pár základu sebeobrany, a zkroutila rukou, za kterou mě držel tak, aby jej to bolelo. A bolelo. Povolil stisk a já se mu vysmekla. Postavila jsem se na rovné nohy a děkovala otci, že vlastnil jednu moc hezkou devítku. A taky Americe za to, že jsou zbraně povoleny. Vytáhla jsem ji z kufříku, který byl schovaný za kuchyni a vyndala ji. Vložila jsem do ní náboj a vědíc, že se už postavil z pohovky a míří t směrem ke mně, jsem se postavila a otočila směrem k němu. Hned co mě uviděl se zbraní v ruce, poněkud znervózněl. Možná kdybych se netvářila tak sebejistě, jak jsem se tvářila, začal by se mi smát. Trénovala jsem tenhle výraz před zrcadlem a měl vždycky svůj výsledek.

,,Okamžitě vypadněte z tohohle domu, nebo střelím," pronesla jsem vážně a nevědomky se mi na tváři rozlil i sebevědomý úsměv. Zvedl ruce vzhůru, jako by se mě snažil uklidnit a pronesl:

,,Jen klid, nevíš co děláš. I tak nestřelíš.." pronesl stejně jako každý jiný. Odjistila jsem pistol a střelila jsem pár centimetrů od jeho ucha, přímo to protější stěny. Děkovala jsem otci za to, že mě naučil tohle všechno. Byl to jeho způsob relaxace - chodil na střelnici a trefoval se do cíle. Takže mě začal brát s sebou, protože já měla stejnou lásku ke zbraním jako on. A naučil mě naprostého klidu, díky kterému nikdy neminu cíl. A přesně v tomhle momentě se obrátil a trochu dost nemotorně běžel pryč. Zajistila jsem pistol, ale pro jistotu i tak šla za ním se stále zamířenou devítkou. Když jsem jej viděla jak zmizel za dveřmi, zamkla jsem je na klíč a teprve tehdy si oddechla. Ujistila jsem se, že pistol nemá v sobě žádný další náboj a uložila ji zpět do kufříku. V takových situacích se opravdu cítím jako mafián. Když jsem spatřila jeho boty a bundu, vzala jsem je do ruky a vyhodila na chodník. A pak jsem znovu zaklíčila dveře. 

O pár vteřin později, jsem za sebou zaslechla pohyb. Věděla jsem či je a tak jsem se otočila. Moje matka vypadala strašně. Měla velké kruhy pod očima, červené oči ale ne tak moc jako ty od chlapa a celá byla vyhublá. Hlavně její tvář, na které všechny kosti byly až moc ostře viditelné. Ale co mě překvapilo, bylo, že brečela. Po tvářích jí splývaly slzy a její oči byly plné lítostí. 

,,Emmo," pronesla předtím, než se zhroutila na zem.