Does love exist..?

XIV

Když jsem přišla "domů", Issac seděl v gauči jako nějaký otec a přísným pohledem si mě měřil od temene hlavy až po boty. A já se nad tím musela pousmát. Zezula jsem se, bundu jsem si zavěsila na věšák a šla rovnou do jeho pokoje. Podle zvuku kroků za mnou jsem usoudila, že mě Issac následuje. Posadila jsem se na jeho postel a počkala až za sebou zavřel dveře a sedl si ke mě. A já mu řekla všechno. I jak to tehdy skutečně bylo. Proč tehdy opravdu vyjel na cestu a proč mě má matka soudí z jeho smrti. Měla na to právo.

Když jsem dokončila s mluvením, odhrnula jsem si rukáv, na kterém bylo 5 řezu nožem. 

,,Máma byla opila, když mi tohle udělala," pronesla jsem se slzami v očích. Nehodlala jsem je ovšem pouštět ven. 

,,Řízla by hlouběji a mohla si vykrvácet!" vyjekl Issac a já se na něj jen smutně podívala. 

,,Nechala bych ji," řekla jsem dřív, než jsem nad těmi slovy stihla popřemýšlet. Bylo to pravda. V tom momentě bych ji opravdu nechala. Viděla jsem jeho ruce sepnuté v pěst a zuřivost v jeho očích. Zíral na mě nevěřícně a pak švihl rukou tak rychle, že jsem to skoro ani nemohla zaznamenat. A hrnek s čajem, který ještě před chvíli ležel vedle něj na poličce, ležel teď na kusy na zemi a tekutinou kolem. Rána byla silná a já z leku podskočila na posteli. Zničeně se díval na hrnek.

,,Issacu, já nechtěla," zašeptala jsem, jakožto jsem se bála jeho reakci, kdybych to pronesla hlasitěji. Nevěděla jsem co dělat. Nechtěla jsem říct tyhle slova, jakožto vím, že tak jako je Issac můj jediný přítel, já pro něj byla jediná pravá kamarádka. Mohl počítat s mou podporou a upřimností. Kdyby řekl něco takového Issac mě, pravděpodobně bych jej zapsala k psychologovi a vzala všechny ostré věci z jeho dosahu. 

 Otočil se na mě a než jsem stihla zareagovat, ležela jsem přitisknutá jeho tělem k matraci s dlaněmi v jeho dlaní. Držel mě jemně. Až moc jemně. Vyděšeně jsem na něj zírala. Volnou rukou přejel po mé tváři a palcem pohladil mé líce.

,,Jsi strašná Rose," zavrčel. Srdce mi bilo jako o závod. A já tuhle reakci nechápala. Byl to Issac, ten by mi nikdy neublížil, tak proč mé tělo reagovalo takhle? Po těle mi naskočila husí kůže, i když mi bylo neskutečné horko. A on se na mě díval. Celou dobu se vpíjel do mých vyděšených očích, neříkajíc nic dalšího.  

,,Issacu?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Neuvědomujíc si to, sjela jsem pohledem s jeho očí na rty, které byly tým mým až moc moc blízko. Vrátila jsem se zpět k jeho očím, které byly tmavší než kdy před tím. Přiblížil se k mé tváři a já tak mohla cítit jeho rty přitisknuté na mém spánku. Přivřela jsem své oči. Bylo to tak.. intimní. Možná z důvodu, že jsem málo koho nenechala přiblížit se ke mě coby jen na krok. A on byl teď blíž ke mě, než kdy předtím. A já měl nutkání říct, že takhle to má být. 

Otevřel jsem oči. ,,Issacu, co to--"

,,Jsi vážně strašná Rosie," zašeptal tak blízko, že se jeho rty při slovech dotýkaly mé pokožky. 

,,Děsíš mě," pronesla jsem, na což se odtáhla  podíval se do mé tváře. Pustil mé ruce a já je místo stáhnout ke svému tělu, položila jednu z nich na Issacovou tvář. Zamrkala jsem. 

,,Promiň Rosie," řekl a já jen nechápavě stáhla obočí. Chtěla jsem se zeptat za co, ale než jsem to stihla udělat, přitiskl své rty na ty mé. Byl to jen letmý dotek, ale se mnou to dokázalo udělat divy. Byla jsem zmatená. Srdce jako by mi chtělo vyskočit z těla. Co horší, přišlo mi to tak správné. Odtáhl se jen na pár milimetrů, ale tentokrát jsem byla já ta, kdo si jej přisunula zpět k mým rtům. Nevadilo mu to. Druhou rukou jsem jej chytila za krk a přitiskla si jej ještě blíž. Byl to zvláštní pocit. V tom pozitivním slova smysl. Cítit jeho rty na těch mých. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že by se něco takového mohlo stál. Ale teď se to děje a já nevím, co mám dělat.

Jeho polibky byly jemné a zároveň vášnivé. Měla jsem pocit jakési vzácnosti. Držel mě tak jemně, jako bych se mohla pod těžším tlakem zlomit na kousíčky. V břichu jsem cítila příjemné mravenčení, které se postupně rozcházelo po celém těle. Prsty jsem mu vjela do vlasů. Nevěděla jsem, že něco takového může člověk vůbec cítit. Nebo jsem to neznala. Moje hlava se plnila jen jeho jménem. Jako by nic mimo něj neexistovalo. A to nebylo správné. Nemusela jsem nic udělat, on byl ten kdo se odtáhl. Podíval se mi o tváře a prsty mi lehce přejel po tváři.

,,Tohle se nemělo stát," řekla jsem přes nádechy. Díval se na mě tak žádostivě. 

,,Nemůžu ti říct, že bych toho litoval, protože bych lhal," pronesl a mě nad jeho slovy podskočilo srdce. Díval se mi ještě chvíli do tváře a pak se skutálel, vedle mě na postel. Zírala jsem do stropu ve snaze uklidnit svůj zrychlený dech.

,,Rose, nemáš jediný důvod cítit se za cokoliv vinná. Nemůžeš za nic co se tehdy stalo. Byla to jen shoda náhod a jediný, kdo za to může, je ten řidič kamionu," zamrmlal. Zhluboka jsem polkla. Otočila jsem hlavu v jeho směru. Zíral na strop. ,,A  co ti udělala tvoje máma.."

,,Přejde to," odmlčela jsem se. ,,Všechno přejde, jen zrovna teď to opět vyplynulo na povrch," řekla jsem co nejpřesvědčivěji. 

,,Takové věci ale přede mnou nikdy neskrývej," řekl naléhavě a já věděla, že mu to slíbit nemůžu. Ve splňování slibů jsem vážně hrozná. Matrace se nadzvedla a já mohla vidět Issaca jak se vzdaluje od postele. Přešel přímo ke své skřínce, kde měl schované věci, které mi nikdy neukázal a otevřel jí. Když přešel ke zpět ke mě, držel v rukou jeho širší kožený náramek. Byla na něm vyrytá kotva a mě se vždycky líbil symbol, který kotva představovala. Překvapeně jsem se na něj dívala, když mi jej podal do rukou.

,,Vím, že nesnášíš ukazovat jakékoliv rány. Je dost široký aby zakryl aspoň něco z nich," řekl. Chytila jsem jej do rukou a zapnula si jej kolem zápěstí. Šlo vidět jen dvě malé čárky, které mohly být od čehokoliv. 

,,Díky," řekla jsem rozpačitě.

,,No tak Large, žádná sarkastická poznámka? Tohle je až moc sladký," pronesl, na což jsem se usmála. 

,,Momentálně mě nic nenapadá... Asi hladina cukru v mé krvi je až příliš vysoká na to, abych mohla racionálně myslet," řekla jsem jednoduše. A to jsem milovala. Jak jednoduše dokáže zmizet rozpačitost. O polibku jsme se v následujících dnech ani nezmínili. Nebyla potřeba.