Does love exist..?

XXIII

Po tom, co jsem řekla Issacovi, jsem si myslela, že si bude držet odstup. On mě ale jako vždycky dokázal překvapit. Seděla jsem vedle něj na lavičce a v tichosti čekala na svou mámu. Issac měl hlavu skloněnou ke svým rukou spojených na kolenou a jen tiše oddechoval. Já jej zase nevědomky pozorovala. Jeho hnědé vlasy měl dnes rozházené do všech stran, co mu i přesto neskutečně slušelo. Černé tričko mu obepínaly tělo a bylo přes něj dokonce vidět i lehké rysy svalu. Věděla jsem, že začal posilovat, ale nevěděla jsem, že až tak moc, aby se za tu chvíli z jeho hubeného těla dokázalo stát tak nějak... mužné? On byl vždycky hezký a holkám se jednoduše líbil. Pro mě ale byl až moc přechytralý kamarád s zvláštním humorem. Znamenal pro mě hodně, ale taky panáka, na kterém jsem si mohla vybít zlost - a to doslova. Často jsme se bezdůvodně mlátili, každopádně tak jak se dalo čekat - on vždycky vyhrál. Měl dobré refleksy, takže málo kdy se mi podařilo dát mu vůbec nějakou slušnou ránu. 

,,Co?" Teprve tehdy jsem si uvědomila, že se na mě taky dívá. Uhnula jsem pohledem a podívala se před sebe. 

,,Jen jsem se zamyslela," řekla jsem.

Než stačil něco říct, dveře se otevřely a moje máma vyšla ze dveří s taškou v ruce. Právě v okamžiku jsem k ní přiskočila a tašku jí vzala. 

,,Je ahoj Issacu, tebe jsem dlouho neviděla," řekla a já měla chuť protočit oči. Nebylo by to hezké. Brunet se postavil ze židle a postavil se vedle mě. Doufala jsem jen, že neměl v plánu děla nic hloupého. Bála jsem se toho tak moct, že jsem ho chtěla poslat pryč, nebo mojí mámu. Jenže to by až tak nenápadné nebylo. 

,,Dobrý den," pronesl a já mohla slyšet skřípení jeho zubu. Měl právo na to, být naštvaný. Přesto se usmál. Křivě a dost nuceně, ale na jeho tváři se vytvořilo něco, co šlo nazvat úsměvem.

,,Můžeme jít?" zeptala jsem se předtím, než by kdokoliv z nás řekl něco hloupého. Podívala jsem se na mámu a ta kývla hlavou. 

Když jsme jeli domu taxíkem, myslím, že mou nejistotu šlo cítit ve vzduchu. Bála jsem se zítřka. A Issac to ucítil a tak mě pevně chytil za ruku. Bylo příjemné cítit nějakou podporu. I když to mezi námi bylo divné. 

Doma jsem si připadala cize. Nevím jak to mohl ten skoro měsíc změnit, co jsem tu nebyla, ale změnil. Všechno bylo stejné, ale zároveň divné. Můj domov ztratil kouzlo domova. Na zdech nebyla žádná fotka - musela je sundat, když jsem tu nebyla. Květiny byly zvadlé, všechny police zaprášené a jídlo staré. Těch pár dní, co byla máma v nemocnici, jsem nakonec zůstala u prarodičů a tak jsem tu neudělala pořádek. Který byl opravdu potřeba.

Máma si hned po příchodu šla lehnout. Divila jsem se, že je ještě unavená, po času stráveném v nemocnici, kde nic moc jiného ani nejde dělat, než spát. Odložila jsem jí tašku s věcmi do obýváku.

,,Fajn, tak já půjdu," pronesl Issac a mířil si to zpět k východu. 

,,Počkej," pronesla jsem, když už stál ve dveřích. Otočil se zpět na mě se zájmem v očích a já ani nevěděla proč přesně jsem jej zastavila. Sklonila jsem na chvíli hlavu ke svým rukou. ,,Jsme v pohodě?" zeptala jsem se a podívala se na něj.

,,Bez tvého svolení se o nic pokoušet nebudu. Jestli ti tohle stačí jako odpověď," odvětil a přeměřil si mě pohledem. 

,,Nechci tě nějak ranit.. Ale teď--"

,,Já to chápu," přerušil mě s pohledem zabodnutým někde nade mnou. ,,Ale pravda je ve skutečnosti taková, že se toho jen bojíš." Pak za něm práskly dveře. A já věděla, že má pravdu.