Does love exist..?

XII

Tentokrát mě Issac sledoval. A já ani nevěděla, že tam je. Zrovna jsem si přes hlavu přetahovala černou mikinu s potiskem sladkých nestvůrek, když mě chytil za ruku a obrátil k sobě. Než jsem stihla zareagovat, má mikina byla pryč a já před ním stála jen v podprsence.

,,Issacu?" zeptala jsem se nejistě  rukama zakryla svou hruď.

,,Co to je?" ozval se hrubším hlasem než normálně a dotkl se mé holé pokožky na břichu. Když mi došlo, čeho se dotýká, hned jsem jeho ruku stáhla z mého těla pryč a ustoupila od něj na krok. Dlaní jsem zakryla velkou modřinu na mém břiše. Ale nepodařilo se mi úplně celou. 

Jenže Issac měl sílu.  Takovou, že dokázal do jedné své ruky chytit obě moje tak, že jsem se nemohla vykroutit. Odsunula jsem se ještě na pár kroku, jako by mi to mohlo pomoct v tom, se nějak zakrýt, až se má záda střetla ze stěnou. Pohledem projížděl celý můj hrudník a břicho a já se nemohla nijak zakrýt.

,,Odkud máš ty modřiny?" stiskl mé ruce pevněji a z mých úst jako důsledek vyšel sykot. Podíval se zmateně na mě a pak na mé ruce. Nedivila jsem se, že jeho tvář nabrala ještě červenější barvu, než před tím. 

,,Ty se řežeš?" vyjekl a pustil ruku, na které nebyl ani šrám, když to tu druhou stále držel, ale jemněji než předtím. Prstem lehce přejel po zahojených rankach. 

,,Kdybych se měla v plánu řezat, jako že to nedělám a ani dělat nehodlám, dělala bych to na jiném místě než na takovém, kde to může každý vidět," pronesla jsem a ruku vytrhla s jeho sevření. Podíval se mi do oči. 

,,Když ne ty tak kdo?" pronesl. ,,A ty modřiny taky. Kdo ti je ksakru udělal?!" Sevřel ruku v pěst. Issac byl vždycky strašně starostlivý. A to se klidně mohlo jednat o spálení horkým čajem a on z toho dělal, jako bych před ní ležela v bezvědomí a celá od krve. Ale kdyby on se mi ukázal s jedinou modřinou, věděla jsem, že budu přesně jako on. 

,,Nestihneme školu," pronesla jsem a šťouchla od něj. Překvapivě se posunul a já tak přešla ke své mikině a přetáhla si ji přes hlavu, jakožto jsem se před ním snad po prvé v životě cítila rozpačitě.

,,Srát školu. Rose. Kdo. Ti. To. Udělal." Založil si ruce na hrudi a já se cítila jako dítě, které něco provedlo.

,,Nemůžeš se spokojit s tím, že jsem nešika?" zeptala jsem se a prosebně na něj pohlédla. Věděla jsem, že to mu stačit nebude, ale taky jsem jej nechtěla zatěžovat do věcí, které můžu vyřešit jen já sama.

,,Přísahám Rose, jestli mi to nebudeš chtít říct, já si to stejně zjistím," zavrčel. A já si byla jistá tím, že to stejně nemá jak zjistit. Bylo to osobní. 

,,Teď ne Issacu. Nechci se o tom jednoduše bavit." 

,,Rose, stojíš přede mnou sama modřina a pořezanou rukou a řekneš mi, že se o tom nechceš bavit?!" řekl tak hlasitě až jsem sebou škubla.

,,Je to osobní," pronesla jsem sebejistě, i když jsem se tak necítila. Nechtěla jsem o tom mluvit, protože bych na to musela vzpomínat, a upřímně, slova, které pronesla, byly horší než jakákoliv modřina, nebo ranka, kterou mi udělala.  

,,Co je osobní Rose?! sakra vždyť já jsem tvůj nejbližší přítel, nestraň se mě, když nastane problém, protože já se pak cítím hůř s vědomím, že ti nedokážu pomoct." 

,,Pomáháš mi tím, že tu jsi," řekla jsem co nejupřímněji jsem jen dokázala. Díval se na mě s nepřesvědčeným výrazem tváři a pak, sklonil hlavu nehty zaryl do pokožky své druhé ruky. Dělal to vždy, když byl  bezmocný. Vypadá to vždy, jako by se trestal za to, že něco zkrátka nedokáže. A já tu jeho reakci opravdu nenáviděla. Spustil ruce kolem těla a pak se rozešel mým směrem. Než jsem stihla vůbec zareagovat, byla jsem v jeho obětí. A rozhodně jsem si nestěžovala.

Objal ruce kolem mého těla a přitáhl si mě tak blízko, že jsem mohla cítit jeho srdce, které velkou rychlosti bušilo do jeho hrudníkového koše. Položil si hlavu na temeno mé hlavy, jakožto přesně takový výškový rozdíl mezi námi byl. Obmotala jsem své ruce kolem jeho těla a zezadu prsty sevřela jeho mikinu.

,,Řekni mi to prosím," řekl prosebně a já se zase cítila špatně. Neměla jsem ráda lidi zatěžovat mými problémy, a on mi nedává na výběr. Na druhou stranu si to zaslouží vědět

,,Večer," řekla jsem.

,,Fajn."

,,Fajn?"

,,Fajn."