My Curly Hero (H.S.) /POMALÉ PŘIDÁVÁNÍ, KOREKCE/

„Můj šarm ho určitě okouzlí,"

„Já-já jsem Annabelle," vykoktala jsem, ty oči mě okouzlili. Sakra vzpamatuj se Annie.

„Tak fajn Bell," nikdy mi nikdo neříkal tak hezky jménem a už vůbec ne zkráceninou, „co kdyby jsme si udělali výlet v parku? Zeptali se doktora a ty nám něco povíš o sobě?" zeptá se Harry.

„Blázníš!" okřikne ho Liam, jo jména si pamatuji dobře, „má minimálně týden ležet v posteli, ani náhodou. V žádném případě. Jediné, co můžeme udělat je to, že se zeptáme doktora, jestli sem můžeme něco přinést a povídat si nebo udělat filmový maraton," zamračil se na Harryho.

„Jóó'!" vykřikne Niall, „a bude tu jídlo!" jásá dál, načež všichni ostatní protočí očima. 

Na můj nechápavý pohled odpoví Louis, „on totiž jí, teda sežere, všechno, vždy, všude a ve velké míře, prostě blázen do jídla," zasměje se.

„Buď zticha," okřikne ho nazpátek, „ti zase neustále baštíš mrkve."

„Ale ne tolik," ohradí se hnědovlásek.

„Ehm sice bych se hádal, ale momentálně hádek necháme a Bell nám řekne, co má ráda," povzbudivě se na mne usměje kudrnka.

„Já nemám ráda nic," pokrčím rameny.

„Určitě jo," usměje se Harry, „tak třeba oblíbená barva?" vyzvídá.

„Mám ráda tyrkysovou nebo modrou barvu," zasním se, chtěla bych vidět moře, koupat se v něm nebo alespoň v bazénu, nikdy jsem nebyla ani v pitomém bazénu.

„Haló Bell, Ann, vnímáš?" mává mi před obličejem hned několik rukou.

„Promiňte jen jsem se zamyslela," vykoktám celá zmatená.

„A nad čím?" zeptá se opatrně Li, „teda jestli nám to chceš ovšem říct," rychle dodá.

„Já jsem přemýšlela nad mořem," zašeptám, stydím se za to. Hodně dítek v mém věku bylo alespoň pryč z Londýna, ale já nikde.

„Nad mořem?" pozvedne kudrnáč nechápavě obočí.

„No, jak jsem zmínila tu barvu, napadlo mě moře," stěží jsem zadržela slzy, „protože jsem tam nikdy nebyla," teď už se rozvzlykám naplno, „chtěla bych vidět vše, moře, bazén, podívat se do muzea, divadla nebo kina, navštívit jakoukoliv památku, dostat se za hranice Londýna, vidět zvířata v zoo, dát si zmrzlinu, dokonce v parku jsme se prošli asi tak pětkrát, jediné dětství nepočítám, nepamatuji si ho," všechno ji vyklopím moje pocity, vše, co se dělo, kde všude jsem nebyla a zase se rozbrečím. Taky se vám zdá, že mě tihle kluci donutili už několikrát plakat jen nad vzpomínkami a mým životem?

„Víš co?" zeptá se Louis, kterému se lesknou v očích slzy stejně jako všem ostatním, „tak až tě pustí z nemocnice a samozřejmě pokud budeš chtít, vše podnikneme, co ty na to?" usměje se od ucha k ucha a já si všimnu, že Harrymu steklo už pár slz.

„To byste pro mne udělali?" vážně by mi to splnili? Vždyť do musí být drahé. Proč by to jen tak udělali? Nejsem ničím výjimečná ani zvláštní.

„Jasně, " odsouhlasí mi to Liam, „můžeš si začít psát seznam toho, co bys ráda viděla nebo udělala," řekne a ze svého baťohu vyndá papír a tužku a pomalu začnu všechno sepisovat. Možná se vám zdá, že bych neměla umět psát, počítat a takové ty kraviny, co se učí ve škole, ale povinnost zakazuje nechodit do školy, město a stát nám to platil. 

„Tak se asi rozloučíme," pohladí mě po tváři Niall, „a zítra ráno se za tebou stavíme a uděláme filmový maraton, jo,?" nadšeně přikývnu, protože jsem ve svém mizerném životě, viděla pouze jeden film a to Romea a Julii, takže vlastně divadelní hru, na kterou jsme se dívali se třídou na konci školního roku místo vyučování. A ano chodila jsem do normální školy akorát nám vyhradili speciální třídu pro děti bez domova.

„Teda pokud nám to dovolí," omluvně se usměje hnědoočko, „nevím, jestli by to nerušilo ostatní pacienty a tak, ale můžeme to zkusit, za pokus nic nedáme," pokrčí rameny.

„Můj šarm ho určitě okouzlí," pronese Louis a vtipně pohodí vlasy a začne se po pokoji promenádovat jako nějaká modelka. Donutí mě to, začít se usmívat. Další vtipálek.

„Pche, tvůj určitě, spíš můj!" vychvaluje se Harry, jelikož má ale delší vlasy, jde mu to s nimi lépe. Dá jednu ruku v bok a druhou si natáčí vlasy na prst. Teď už se musím zasmát.

„Ne a ne a ne, můj ho okouzlí, protože já jsem nejhezčí," snaží se je překřiknout blonďák.

„Tak a dost, ani jeden z vás není hezčí než já, a i kdyby tak jste taková paka, že byste to nedokázali, takže ticho," zamračí se Li, ostatní jen sklopí hlavy, ale stejně se na sebe šklebí, „tak dobře měli bychom už jít, zítra se uvidíme Bell, měj se," zamávají mi všichni a odejdou. Po náročném dni usínám a konečně bez nočních můr. 

Third person view

Mezitím, co usínala Annabelle, kluci jeli domů a chtělo se jim brečet nad tím, jak někdo dokáže být tak krutý. Sdělovali si své dojmy, rozčilovali se nad tím, jak je život nespravedlivý a trestá nevinné oběti. Po konečném rozhodnutí a odsouhlasením Paula a zbytku managmentu, i když to nedělali moc ochotně, se rozhodli, že zaplatí ty nejlepší lidi a podle dopisů a fotek, které měla paní Hudsnová posílat jejímu otci, zkusí najít adresu bydliště, aby jí pomohli najít zbytek její rodiny. Také se dohodli, že jí u nich ve vile udělají vlastní pokoj a až to bude možné, odvezou si ji z nemocnice a postarají se o ni, pořídí jí potřebné věci k životu. Ne mobil, notebook, ty sice taky, ale hlavní, co jí nakoupí bude oblečení, spousta věcí. Jelikož mají teď měsíční volno můžou si dovolit s ní koukat na filmy, naučit jí plavat, ukázat jí Zoo a jít s ní do kina. 

Tak máte tady další díl, doufám, že se aspoň trošku líbí. Samozřejmě komentář a vote potěší. A pokud to někdo čte, co říkáte na novou Niallovu písničku Too Much to Ask (pokud jste ji ještě neslyšeli máte ji nahoře)? Mě osobně se moc líbí, ale stejně mám ráda více Slow Hands.

by Carol Horan Tomlinson