My Curly Hero (H.S.) /POMALÉ PŘIDÁVÁNÍ, KOREKCE/

„Nechci ti do toho kecat,"

Annabell view

Když zaparkujeme v garáži, Louis se na mě povzbudivě usměje a vystoupí. Mezitím, co mě Sophie odpoutává, on chystá vozíček. Musím se pousmát, když vidím, že mu to pořád nejde, ať se snaží, jak chce.

„Kašlu na to," naštve se hnědovlásek a přejde ke mně, „pak to nechám na Harrym," mumlá si, když mě bere do náruče a já se začnu smát, „tobě to přijde vtipný?" nafoukne tváře.

„Jo, bylo to komický," zakření se Soph. 

„Ještě ty začínej," protočí očima.

„Myslíte, že budou ještě spát?" vložím se do toho.

„Jo," vyhrknou oba na stejně. 

Moje „maminka" - je zvláštní ji tahle nazývat - vyndá klíče a začne odemykat. Jakmile odemkne, zaslechneme dupání, křičení, a pak se do malé chodby vřítí několik osob.

„Kde jste byli?"

„Belle?"

„Co jste dělali?"

„Nestalo se vám nic?"

„Kam jste se poděli?"

Vůbec netuším, kdo co říká. Všichni se překřikují. Ptají se nás, kam jsme šli - tedy spíše Loui a Soph - jako kdybychom se ztratili a hledala nás policie. Všichni mluví kromě Lux. Ta se ke mě rozběhne a když se modroočko se mnou klekne, tak mě obejme kolem krku a zašeptá moje jméno.

„Ticho!" umlčí všechny jedním slovem Sophie, „všichni si teď v klidu sedneme a objasníme situaci," popožene všechny do jídelny.

„Jo a Harry!" ozve se Boo, „venku je Annin vozíček," informuje ho.

„A co já s tím?" pozvedne obočí.

„Nejde mi rozložit," pokrčí rameny a pokládá mě na jednu židli.

„Aha," protočí oči Hazz a vydá se do garáží.

Harry view

Vydáme se tedy k autu, abych přinesl věc, bez které se bohužel Annie neobejde. Za dva týdnu by se jí zlomená žebra měla definitivně zahojit, protože nebyla tolik pochroumaná a na nohu by měla dostat chodící sádru nebo berle. Ale kvůli slabým rukám si myslím, že to nevyjde. A alespoň se nebude trápit. Sám dobře vím, jak je to otravné, učit se chodit pomocí těch tyčí, které vás v podpaží tlačí, jsou těžké, všem s nimi překážíte.

Vezmu ho složený a rozendám ho až vevnitř. Když přijdu do jídelny, Annie se láduje jídlem a ostatní ji u toho pozorují. Musím se uchechtnout.

„Jéj, ty už jsi tady," zakřičí Loui a všichni na mě stočí pohledy, „taky ti to nešlo, viď?" uculí se.

„Dívej," převrátím oči, „a uč se," zatáhnu za páčku, „tadá!" ukážu na složený vozíček.

„Co?" překvapeně vypískne, „jak si to udělal," zkoumá ho ze všech stran.

„Normálně?" pokrčím rameny.

„Nevěřím," odfrkne si.

„Co?" a jak jinak bych to asi dokázal?

„Kouzlo," pronese tajemně.

„Nechci ti do toho kecat," odstrčí Loua od vozíčku, „ale tady tomu se říká páčka, víš?" řekne jeho sestra. 

„Hej!" vykřikne, „nekaž mi to," zamračí se.