My Curly Hero (H.S.) /POMALÉ PŘIDÁVÁNÍ, KOREKCE/

„Samozřejmě, hned jsme tam,"

Sophie view

„Loving can hurt
Loving can hurt sometimes
But it's the only thing
That I know.

And when it gets hard
You know it can get hard sometimes
It is the only thing that makes us feel alive." rozezní se na celý pokoj a já si musím zakrýt uši polštářem.

„Kdo otravuje v..." podívám se na hodiny, „děláte ty ze mě srandu ve dvě ráno?" zavrčím a začnu hledat mobil.

„Co je?" štěknu do telefonu, aniž bych se podívala, kdo to byl.

„Dobrý den, omlouvám se, že ruším takto brzy," ozve se a já si v duchu musím vynadat. Kdo by asi tak volal? Jasně, jenom doktor!

„Ježiši, nezlobte se, ale myslela jsem, že to jsou kluci," přeruším ho.

„V pořádku, pochopitelná situace," zaslechnu nějaký křik z telefonu. Zombíci? Sakra Soph, neblázni!  

„Je něco s Liamem?" strachuji se, „nebo s Annie?" vyptávám se dál.

„Kvůli tomu volám, Bella právě teď dostala obrovský záchvat. Pravděpodobně se jí něco zdálo, ale když jsme ji chtěli pomocí injekce uspat, začala utíkat, vzpírat se, hystericky brečí, všechny kope," odkašle si, „bylo by fajn, kdybyste se dostavili vy, vás zná více, může se díky tomu uklidnit," frustrovaně vydechne. Vyčerpalo ho to.

„Samozřejmě, hned jsme tam," zavěsím, obleču si rifle, přes horní díl hodím bundu a letí do pokoje Louise.

„Vstávej, vstávej," třepu s ním.

„Nech mě spát!" rozčileně se otočí na druhý bok.

„Potřebuji se dostat do nemocnice za Bell, má záchvat!" zoufale ho prosím. Kdyby tady zůstal Lee, nebudím ho, ale vzhledem k tomu, žer je též v nemocnici, to jinak udělat nejde. Harry tu není, holky budit nechci a vzbudit Nialla je nadlidský úkol.

„Co?" hned se posadí, „něco jí je?" hází na sebe první oblečení, co najde, a protože je jen v boxerkách, jde mu to poněkud rychleji.

Seběhneme schody a nezajímá nás, že někoho vzbudíme. Loui popadne klíče od svého černého Range Roveru, zabouchne a už vyjíždíme. Ke špitálu se dostáváme za šest minut, nikdo neřešil, že jsme projeli na každé křižovatce na červenou a dvakrát větší rychlostí, než je povolená, hlavně že jsme dorazili včas.

Vběhneme na recepci, za níž sedí postarší sympatická paní. Udýchaní chceme něco říci, ale ona nás přeruší: „Pokud jdete za Annabell, leží v tom pokoji, který jste jí zaplatili," usměje se na nás a my neváháme. Schody bereme po dvou a před jejím pokojem už vyčkává její ošetřující lékař.

„Prosím," kývne na pozdrav hlavou a pokyne nám, abychom vstoupili. Všude pobíhají bílé pláště a z kouta se ozývá křik a pláč. 

Louis view

Sestřičky nám uhýbají na stranu a já si dřepnu před Bell. Sedí, rukama si drží uši, houpe se sem a tam, vzlyká a křičí. Hodně. Jako by ji někdo vraždil. 

„Annie," opatrně si ji dávám do náruče, přestože se vzpouzí, „hej, to jsem já Loui," kolébám s ní ze strany na stranu, „všechno bude v pořádku," začnu ji hladit po vláskách. Zoufale se otočím na její náhradní maminku. Nevím, co mám dělat, pořád brečí a něco mumlá. Ale místo rady mi Soph ukáže zvednuté palce nahoru. 

Kdyžji už nějakou dobu utěšuji, přiblíží se ke mně doktor a naznačí mi, abych ji položil do postele. Jenže jakmile se začnu odtahovat, spustí se pláč nanovo.