My Curly Hero (H.S.) /POMALÉ PŘIDÁVÁNÍ, KOREKCE/

„Jedeméé,"

Zbylé čtyři dny jsme si užili. Nikdy jsem se necítila lépe a šťastně. Vždy jsem se bála toho, co přijde druhý den. Teď se těším na zítřek. Kluci mi slíbili, že dnes zajdeme do parku na zmrzlinu. Chápete to? Já konečně ochutnám zmrzlinu. A prý mě vezmou i k malému jezírku. Sice jezírko je běžná věc, ale pro vás, mně to udělá nesmírnou radost.

„Můžeme dále?" ozve se společně se zaťukáním na dveře.

„Jasně!" křiknu nazpátek. 

„Čauky, tak se těšíš?" zeptá se Harry hned, co vejde do pokoje.

„Ani nevíš, jak moc," usměju se.

„Fajn, půjdeš v tomhle nebo se převlečeš," ukáže na mé oblečení Liam.

„Můžu v tomhle? Nebo je to špatný a tohle se nenosí, protože já vůbec," začnu zmatkovat, nemám páru, co se nosí a v čem mi to má slušet. Momentálně jsem se oblékla do černých šatečků s bílými puntíky a bílým límečkem, vzala si černé silonky a přes sebe přehodila béžový svetřík.

„Ne dobrý sluší ti to," vyhrkne Li.

„Jo jsi krásná," zaculí se Hazz a já se začnu červenat. Fakt mi řekl kompliment?

„Akorát máme jeden problém," poškrábe se na zátylku Niall, „doktoři nám to sice dovolí, ale pod podmínkou, že pojedeš na vozíčku, protože máš přece pět žeber v háji a zlomenou pravou nohu," začne se nervózně kroutit.

„A-a nevadí vám, že mě potáhnete? Já-já to-to ne-neumí-neumím ovládat," sklopím hlavu. 

„To je v pořádku, nevadí nám to," pohladí mě po rameni taťka Liam. Kluci mi vysvětlili už dávno, že tu přezdívku dostal, protože se o všechny stará a je nejvíce rozumný.

Pomalu jsem nasedla na vozíček, který mi kluci přistavili k posteli, urovnám si šaty, jež se mi trochu vyhrnuli.

„Jedeméé," vykřikne Louis, který se chopí mého vozítka a rozběhne se chodbou k výtahu, já ječím a Liam za ním volá ať okamžitě zastaví. Ostatní ani neslyším.

Když se zastavíme u výtahu, tak já mám tu možnost si zmáčknout tlačítko na přivolání. Po chvíli nás Liam i s kluky v patách doběhnou a nastoupíme. Mezitím hnědoočko kárá BooBeara za to, že se mnou jel tak nezodpovědně, mohlo se mi něco stát. Já se musím jenom smát.

Jakmile dojdeme k východu kluci si nasadí brýle a kapuci, mě též akorát místo kapuce mi nasadí nějakou čepku. Pozvednu obočí, chápete to? Chci se zeptat, ale nestihnu to, protože vyjdeme ven a venku je hotové boží dopuštění. Všude se ozývá cvakání fotoaparátů a telefonů. Matka taky jeden měla i foťák, každý rok mě dvakrát fotila, prý pro mého tátu. Nevím, co je na tom pravdy.

Stojí tu neskutečně moc lidí, jak staří, tak mladí, holky i kluci všech věkových kategorií. Padají otázky typu Vaše nová přítelkyně? Co jste dělali v nemocnici? Vaše příbuzná? Pomáháte  zdravotně postiženým dětem? ale také otázky nebo spíše nadávky, na které jsem zvyklá jako Krávo! Využíváš je! Chcípni! chtělo se mi z toho brečet. Ani jsem si to neuvědomila, ale opravdu se mi spustily slzy.

Když se vymotáme z skupiny lidí, obklopí nás pár mužů v černém s téže brýlemi. Zahneme do nějaké prázdé a tmavé uličky. 

„Jsi v pořádku," klekne si ke mě starostlivě Harry a ostatní mě hladí po zádech.

„Co-co to bylo?" vůbec nechápu, co se tam venku stalo.

„Vysvětlíme ti to pak v klidu v nemocnici, ano?" zeptá se Loui, jen kývnu na souhlas.