Možná

- 1 -

Probudila jsem se v černé místnosti. Neviděla jsem nic. Jen tmu a ještě temnější stíny v ní. Bolela mě hlava a měla jsem hlad. Ležím. Uvědomila jsem si vzápětí a šáhla pod sebe na tvrdou podestýlku. Pomalu jsem se posadila a koukala kolem. Slyšela jsem dýchání a zpozorovala pomalý pohyb vedle mě. Musím se někoho zeptat, co tu dělám. Řekla jsem si a už se chystala s rukou nataženou k tomu člověku, když mě někdo chytil za zápěstí. S bušícím srdcem jsem se otočila.

„Nemá to cenu. Stejně je nevzbudíš," zašeptal sametový hlas a já se zachvěla.

„Proč?" hlesla jsem s knedlíkem v krku a polkla.

„Jsou to obyčejní lidé. Nejsou jako my," řekl a pustil mi zápěstí. Vůbec jsem na něj neviděla, ale poznávala jsem ve tmě jeho obrys. Byl vyšší než já tak o hlavu.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se nechápavě a udělala krok k němu, abych lépe slyšela.

„Ty asi nevíš, kde jsme, že?" neodpověděla jsem a tak pokračoval. „ Jsme v jedné organizaci, kde lidi v našem věku zkouší,"

„Z čeho?" vůbec jsem ho nechápala.

„Tahle organizace chce vyhladit všechny patrony. To jsme my. Chtějí zlikvidovat všechny podprůměrně inteligentní lidi a nechat jen ty čisté, inteligenty, co nemají v sobě vir," řekl znechuceně a mě přejel mráz po zádech.

„My máme v sobě vir? Jak to myslíš? Co jsou patroni?" začínala jsem se šíleně bát a chtěla se odsud co nejrychleji dostat. Co rodiče? Musí mít o mě starost!

„Patroni jsme my. Ty a já. Jsou na světě ještě další a tahle organizace je chce zlikvidovat, protože si myslí, že bychom je mohly ohrozit a taky jim překážet. Patroni mají zvláštní schopnosti. Ty máš zvláštní schopnost," řekl netrpělivě a koukal na všechny strany. O čem to mluví?!

„Já ale nemám žádnou schopnost a ani nejsem žádná patronka!"

„Dali nám do krve uspávač, který neuspí jen patrony. A mně se zdá, že nespíš, takže se se mnou nehádej," řekl a tichým krokem se vydal ke dveřím, které byli podsvícené.

Pomalu je otevřel a šířku oka a pak je rychle tiše zavřel.

„Kruci! Jsou tam hlídači a kamery," řekl naštvaně a podle toho jak zůstal nehybně stát, jsem věděla, jak usilovně přemýšlí.

„A co větrací šachta?" napadlo mě nečekaně a on se na mě otočil.

„Šikovná," řekl jako bych byla nějaké dítě. Ano, bylo mi jen 16, ale pochybovala jsem, že jemu je víc jak 18. Rychle se vydal k nejbližší větrací šachtě a otevřel ji.

„Fajn, je tu dostatek místa. Musíme se odsud dostat," řekl a pokynul hlavou, abych šla předem.

„Počkat, ale co ostatní?" zeptala jsem se a ukázala na všechny lidi tady v místnosti.

„Je jen tak neprobudíš. K tomu potřebuješ zvláštní látku, kterou bohužel nemám," řekl pochmurně a netrpělivě čekal, až vlezu do té šachty.

„A ty chceš jít rovnou ven?"

„Ne asi! Myslíš, že chci najít vedoucí organizace a zatančit jim vítězný taneček, že našli patrony?" řekl naštvaně.

„Ale co ostatní patroni, kteří se probudí?!" řekla jsem a žasla nad tím, jak může být tak sobecký.

„Zachrání se sami," řekl klidným hlasem a já se těžce ovládala, abych tady na něho nezačala křičet.