Dracula: Behind the Scenes

06. Když vám postavy kazí plány

Upozornění: čistě pro jistotu toto nečtěte v případě, že jste se v příběhu nedostali k prvnímu flashbacku z roku 1475. Postava, o níž píšu, vám nebude známa.

Můj odvěký problém. Dobře, odvěký ne, nepíšu věky, že jo. Můj problém je v podstatě zcela prostý. Já mám nějakou představu, kterou bych ráda naplnila, ovšem mé postavy mají zcela jiné plány. Proč? Čistě proto, že oni na základě svého charakteru zareagují trochu jinak, než čekám a dovede je to do jiné situace, než jsem původně zamýšlela. A já potom jen koukám, jak z toho ven.

Naprosto úžasně se mi to tak zamotalo u mého prvního Sherlocka, ale tady jsme u Drákuly. Zde mám jeden zásadní problém – Arya. Ano, Gabrielova milá. Jeho dávná láska. Tahle ženská mi to celé ale pěkně domotala, zničila a pohanila.

Prvotní záměr psaní – stvořit nelítostného zabijáka, který by vzešel z temnoty. Stvůra bez duše, bez charakteru, bez morálky. To on vlastně Gabriel stále je, ale stalo se to, co jsem původně přesně nechtěla. Gabrielův původ se mi značně zromantizoval. Četli jste ty řečičky o tom, že Arya byla jediná, kdo ve Vladovi dokázal zažehnout plamen lásky a miloval ji, ne svou ženu Irinu, kterou si vzal jen proto, že to upevnilo jeho pozici v zemi. Hmmm...a teď babo raď.

Obrátilo se to a stalo se to, čemu jsem se urputně bránila. Základ vzešel z romance. Ach jo. Dosti mi to komplikuje plány. Pár již napsaných věcí nekoresponduje s Gabrielovým vnímáním a ke všemu je tady ta proradná, zrzavá Mína. Díky Aryi má Gabriel slabost pro zrzky. Hrozné. Takové jsou lapálie mého tvoření. Stane se to, co nechci.

Na druhou stranu se mi to ale líbí. Příběh i postavy mi doslova rostou pod rukama a já skutečně jen sleduji, co se děje a jak to probíhá. Jsem jen pouhý zapisovatel, své životy prožívají postavy samy, já je moc neovládám. Možná je jen hodím do nějaké situace a prosím, poraďte si. Jinak je to ale všechno na nich. Však je to taky jejich život, že ano. U mě ať moc velké zastání nehledají.

Takže takovými peripetiemi si momentálně procházím. A před chvílí (psáno týden před publikováním) se mi přidala nová komplikace v podobě změny Gabrielova původu. Měla jsem určitou vizi, jak a proč se z něj ten upír stal. A můj další typický problém – sprcha. Pod vodou prostě přijdou ty nejlepší nápady. Takže se mi právě teď změnilo i tohle. Tedy, nezměnilo. Princip je pořád stejný, akorát je to víc rozvitější a někdo má větší roli. A stane se toho víc. Vlastně spíš stalo, patnácté století, to je dávná doba. Ach jo, ty ženské mi to tam hrozně komplikují.

Vy z toho asi budete mít radost, protože to znamená o chlup více flashbacků z patnáctého století, než jsem původně zamýšlela. Zdá se mi, že ty retrospektivní kapitoly máte rádi, takže vám to asi moc vadit nebude. Můžu prozradit, že se ve vzpomínkách vrátíme nejen do Vladovy doby, ale také k jeho „druhému úmrtí", načež poskočíme, probudíme ho (viz prolog) a to už budeme mít zárodek Gabriela Morgensterna. Moje hlavička si řekla, že by nebylo marné napsat také prvotní dojmy po probuzení v roce 1913. Však pohoda, úplně vím, jaké to bylo, že jo? Šikanuji samu sebe. Aby toho nebylo málo, podíváme se také na Renfieldovy vzpomínky aneb jak jsem se stal upírovým přisluhovačem. A ještě nás také čeká pár flashbacků k postavě, která zatím na své uvedení čeká.

Začínám se bát, že mi nevystačí Wattpad limit dvě stě kapitol. Že by? Musíme to ukočírovat. Ságu z toho přeci dělat nemůžeme. Nebo jo?