Publikace stvořená zejména pro filtraci všech emocí a myšlenek autorky, také však pro samotné čtenáře příběhu Dracula.
Jak to vypadá za oponou tvorby tohoto příběhu? Co se autorce honí hlavou? Nad čím právě přemýšlí, na čem stojí, co jí zrovna dělá...
Všude kolem mě se rojí další a další výzvy, do kterých se rozhodně nezapojuji, protože vím, že bych se na to za prvé vyprdla a za druhé neumím napsat něco na něčí zadání. :D Když jsem ale byla oslovena, zda se do nové výzvy chci zapojit, tudíž jsem si sama nemusela říct, že to zkusím, ale byla jsem prostě a jednoduše vyzvána, řekla jsem si, že tuto metu pokořím a překonám také svou vlastní hranici.
No, dopadlo to neslavně. :D
Zadání? Knihovna, humor a max. 600 slov. Rozeberme si to!
Knihovna, oukéj, to by šlo. Humor? Hahahá, nechtějte mě rozesmát! Ell a humor? Bože, vždyť to já neumím. Jako jo, vy se vždycky smějete, ale já nejsem vtipný člověk, já jsem jen sarkastický hajzl. :D Že vám to přijde vtipné, to je spíše nějaký vedlejší produkt, než záměr. :D No a 600 slov? Eh... *kouká na statistiky Draculy a jedné jeho kapitoly, která jde zásadně vždy přes 2 000 slov* Haha, 600 slov? Já? Vážně? Haha.
No co, nějak jsem se s tím zkusila poprat. Má první vize zahrnovala scénku, která vypadala dost jako situace z Teen Wolf, protože jsem fakt viděla Stilese, Scotta a Lydiu, jak se vloupali do knihovny a něco tam hledají. :D Jelikož já neumím psát vtipné dialogy, chtěla jsem ten humor vytřískat z absurdity, proto by se na konci stalo něco fakt divnýho, kdy čtenář zjistí, že tam jsou kvůli naprosté hovadině. :D Jenže...nedařilo se mi najít vhodnou absurditu, tak jsem se nakonec s vidinou Dylana rozhodla tohle zadání pořádně, jak se říká, občůrat. :D Dylan = Ben a Ben se ve většině případů rovná to, že vy se smějete. :D
Čili jsem si našla vhodnější absurdní situaci a našeho Bena, který je na takové věci expert. Nyní se můžete podívat, jak jsem přečůrala zadání humoru a prakticky ho ani pořádně nesplnila, ale vy díky tomu máte kratičkou povídečku z Benovy a Declanovy společné minulosti. :D
*
„Takže," Ben si propletl prsty a položil ruce na stůl, „sestavil jsem ti seznam několika potenciálních adeptů."
Dřevěná prkna podlahy vrzala při každém kroku, jak studenti přecházeli sem a tam mezi regály. Zimní semestr se blížil ke konci a zkoušky klepaly na dveře. Strach z neúspěchu přiměl i ty největší flákače, aby i za tmavých zimních večerů zakotvili v univerzitní knihovně, kde bylo alespoň teplo. Všechny stoly pod okny byly zaplněné, Ben si však mohl se svým kamarádem užívat ničím nerušené posezení ve dvou u stolu pro šest lidí. Jeho společníkovi se všichni vyhýbali velkým obloukem.
„To to chceš probírat tady?" zamručel Declan s nosem zanořeným v té nejtlustší knize, jakou kdy Ben viděl.
„Já mám přes den ještě přednášky, kde jinde to chceš probírat?" opáčil vytáhlý mladík v odpověď.
„Nikde," ozvalo se hrubým, zdrsnělým hlasem, „a už vůbec ne na veřejném místě."
Univerzitní knihovna měla tu nevýhodu, že se v ní všechno naprosto báječně ozývalo. Velký prostor nesl každou větu pronesenou příliš hlasitě ode zdi ke zdi.
„Jenže vypadáš čím dál hůř. Už je načase," domlouval mu Ben.
Declan nijak nereagoval. Už si stačil všimnout, že upovídaný Ben jen tak nezmlkne, ať už měl nebo neměl o čem mluvit. Jeho pusa si vždy našla nějaké téma a tohle pro něj bylo momentálně to nejzajímavější. A bylo mu patrně jedno, jak moc zvrácené a morbidní bylo.
„Profesor Kirich," vyplivl Ben první jméno, „je zázrak, když se objeví na přednášce. Děsně smrdí a nikdo s ním nechce sdílet kabinet. Toho si nikdo nevšimne."
Žádná odpověď. To však horlivého člověka neodradilo.
„Savanah Jonesová," pokračoval, „na školu kašle a chodí si tady jak do bordelu. Nebo Angelina Roskiová, to je vážně coura, u té by si toho taky nikdo nevšiml."
Právě procházející dívka s brýlemi na nose vrhla na Bena překvapený pohled.
„Je to pravda," pokrčil rameny, jako kdyby snad ta studentka vyjadřovala i Declanovo mínění. Když zaparkovala u svého místa, mohl dál pokračovat. „A pak je tu ještě Becka. To je tutovka."
Po dlouhé chvíli nečinnosti se Declan konečně pohnul. Zvedl ke svému kamarádovi hlavu a ostré rysy jeho tváře na moment zjihly pochybami. Declan většinu času působil jako nájemný vrah, proto se jej lidé stranili. Když se však něčemu divil nebo se dokázal z něčeho těšit, vypadal docela mírumilovně a klidně.
„Vážně mi tady předhazuješ svou bývalou přítelkyni?" tázavě zvedl obočí.
Ben zafuněl, založil si ruce na hrudi a opřel se v židli.
„No a proč by ne? Zasloužila by si to. Ochráníš tím další nevinné sportovce, jako jsem já."
„Nemůžu za to, že jsi chodil s notorickou nymfomankou se zálibou v polygamii," oponoval mu Declan, „a už vůbec to není důvod, proč by to měla být ona. Tys taky nebýval zrovna zářný příklad slušného a dochvilného studenta."
„Ty vole, můžeš přestat mluvit jako nějaký stroj, co ze sebe vyplivuje repliky jak z devatenáctýho století?" čertil se Ben.
„Ale já jsem z devatenáctého století."
„Proč jí prostě nemůžeš prokousnout hrdlo a bude to?" Benovi vystřelily ruce prudce vzhůru a rozmáchl se skoro jako kolotoč. Jeho dlouhé paže ramena podobného stroje přinejmenším připomínaly.
„Mohl bys řvát ještě hlasitěji," poznamenal Declan s klidem, když po nich několik přítomných pokradmu vrhlo zvědavé pohledy.
„Potřebuješ krev?" zašeptal Ben a naklonil se přes stůl, „tohle je ta nejlepší volba. Stejně se brzo stěhuje, takže když to dobře zakamufluješ, nebude to podezřelý. Sbalíš ji na párty, trochu ji osaháš, ta ti hned bude zobat z ruky, půjdete někam, kde budete sami a hotovo. Večeře je na stole."
„Ty o tom vážně hodně přemýšlíš, co?" Declan se na svého kamaráda díval jako na největší hříčku přírody.
„Jo," zazubil se Ben.
Když už ne cokoliv jiného, pak upírův lidský kamarád, který pomáhá plánovat vraždu, hříčkou přírody skutečně byl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
