Dracula: Behind the Scenes

27. Crossovery dvacátého století

Jelikož mě dneska přepadla ale vážně těžká lenivost a učit by se tak nemělo smysl, rozhodla jsem se začít číst knihu, která se mi dlouho válí na nočním stolku, ale kvůli četbě ke zkoušce na to nebyl čas. Pamatujete si, jak jsem v knihovně našla tu knihu o Drákulovi, který se stal manželem britské královny? Ano? No, tak tu jsem otevřela. A musím říct, že jen valím bulvy. A ne zrovna v dobrém slova smyslu.

Jsem teprve na počátku třetí kapitolu, leccos se ještě může změnit, to přiznávám. Ale zatím jsem na tom poměrně bídně. Styl vyprávění se mi zrovna nezamlouvá, nemůžu ho přijmout za svůj a leckdy se ve větách a jejich významu ztrácím. To bych ještě dokázala přežít. Horší je to s tím, kam se to vyvinulo.

V druhé kapitole se setkáváme v hlavní dámskou upíří postavou. Nutno podotknout, že je to zase typ, co mi nevyhovuje. Je nevýslovně krásná (to se u upírů dá pochopit, ale aby z ní každý padal na zadek nebo se ostýchal, protože zamrzla ve věku šestnácti let – což mi teď vyznívá dosti úchylně – a neustále to připomínal, to prostě neberu), má značný vliv u teplokrevných, jak se v příběhu nazývají smrtelníci a bezpochyby zase všechno vyřeší. Nu což.

Já ale zírala, když se za ní dostavil policista. A ne jen tak ledajaký. Je to detektiv inspektor. Detektiv inspektor Scotland Yardu. A ano, jmenuje se Lestrade! Na vteřinu jsem se nad tím pousmála. Jaká to shoda jmen, vtipné. Úsměv mi zmrzl na rtech, když se o dvě stránky dál upírka zmínila o tom, že případ vraha novorozených upírek je něco přesně pro inspektorova dávného společníka, pana Holmese. No...pecka. Pan Holmes byl ovšem umístěn někam, kam se zjevně zavírají nepohodlní lidé, takže doufám, že se s tím jménem v té knize už nikdy nesetkám. Očekávám, že se možná někde mihne John Watson. Nadšená nejsem.

Ano, Sir Doyle napsal povídku, kde je Sherlock Holmes konfrontován s upírem, tuším, že snad dokonce se samotným Drákulou. Ale to je prostě Doyle. Tady je nějaký londýnský spisovatel, který přejal oboje, jak Drákulu, tak Sherlocka Holmese, na což má nepochybně právo, protože autorská práva jsou už pryč. Ale kombinovat to? Já nevím, mně se to nelíbí. Teď budu číst dál a kdykoliv bude mluvit Lestrade, uvidím tam Ruperta Gravese. A jestli se mi v hlavě promítne posléze i Martin Freeman, tak to snad ani nedočtu. Tohle prolínání dvou světů prostě není pro mě, pokud to nevzešlo z pera Sira Arthura Conana Doyla.

A navíc...je to celkem průhledná detektivka. Když pozorně čtete, zjistíte, že vrah vám odhaluje svou identitu hned v první kapitole. Pak přejdete k upírce a u konce její kapitoly přijdete na to, že dalších 300 stran se ponese v duchu: tak, víte, kdo je vrah a teď budete jako zařezaní sledovat pátrání ústřední dvojice, která pátrá po onom vrahovi a přitom ani netuší, že ho vlastně znají a denně se s ním vídají! Jupí! To je asi tak překvapující, jako vědomí Sherlockians, že další díl Sherlocka bude psychické týrání ze strany tvůrců. Logičtější mi přijde opačný postup: na konci příběhu se dovíme, že vraha známe celou dobu. Tohoto postupu se držím i já a přijde mi to napínavější a v konečném důsledku více destruktivní. Destrukce, to slovo miluji! :D

Trochu se bojím prvního setkání s Vladem Tepešem na dalších stránkách. Někde to zákonitě čekat musí. Snad mě autor přesvědčí, že je to vážně kvalitní čtivo, jak o něm mluví kritici. Protože smíchat Drákulu se světem Sherlocka Holmese, to může pod autorem zlomit větev, když takový příběh čte milovník klasického Holmese a k tomu také zarytý moderní Sherlockian.