Dracula: Behind the Scenes

07. Slavíme s Gabrielem náš malý úspěch

Musím se vám s něčím tak trochu pochlubit! Chápejte, mně se konečně něco podařilo! Malé světýlko radosti v černé temnotě studia na univerzitě!

No, nebyla bych to já, abych na úkol nešla složitě. To prostě jinak nejde. Složitě nebo vůbec. Moje postupy. Měli jsme zkrátka do předmětu pedagogika volného času (zní to krutopřísně, ale krutopřísné je to spíš v tom, co máte všechno dělat, vědět a hlavně předvídat) vymyslet hru pro ostatní. Přičemž podmínky byly jasné: hra musí být pro třicet dvacetiletých lidí, musí to být výzva, aby je to bavilo a musí se možná i něčemu přiučit. Asi je vám jasné, že jsem byla poměrně zoufalá. Já a hry jsme si nikdy moc nerozuměly. Ať už v plánování, nebo v hraní. To prostě nejsou moje vody.

Prošla jsem asi dvacet webovek, kde byly nějaké hry, přečetla jsem aspoň stovku her, leč nic nevyhovovalo. Buď k tomu byly pomůcky, které jako socka na koleji nemám k dispozici, nebo na to nebyl prostor či čas, nebo také vhodná cílová skupina. A jelikož jsem člověk vyžívající se celkem v detektivkách, napadlo mě jim naplánovat nějakou detektivku.

Zprvu jsem koketovala s myšlenkou případu ve stylu Sherlocka, ale vymyslet případ, podrobně jej naplánovat, abyste mohli z plezíru odpovídat, to je fuška a chce to čas. Znám to z praxe, detektivních případů jsem stihla napsat už celkem dost. Mé myšlenky zabloudily k Drákulovi. Tam se mi naskýtala hezká, trojnásobná vražda, kterou spáchal náš drahý Gabriel. Jelikož jsem po dalším zkoumání pěti webů nenašla vhodnou alternativu, nakonec jsem rozpracovala tuto formu detektivky.

Jak říká Sherlock, zahrajeme si hru. Zahrajeme si na vraždu (dokonce jsem přede všemi tuhle větu řekla = odvaz!). Sepsala jsem krátký novinový článek, který informoval o nalezení tří obětí násilného činu. Přidala pár drobností a na základě toho se hráči měli tázat tak, abych mohla odpovídat pouze ano/ne. Dokonce jsem shromáždila indicie, o které mohli zažádat. Například zpráva soudního lékaře, obrázky odkazující na upíra (podobizna Brama Stokera a Garyho Oldmana, hrad Bran, úplněk či slepá mapa Rumunska s vyznačenou Transylvánií), slovo nosferatu, dvě sloky básničky odkazující na upíra a v neposlední řadě úryvek z mého příběhu, co se dělo před smrtí. To byl sakra odvaz! Já veřejně prezentovala část své tvorby! Před lidmi, které vídám! Ta škola má na mě špatný vliv. Už jsem se stačila i poprvé v životě opít. Fuj.

S indiciemi mě hráči trochu vypekli. Hned si o ně zažádali. K mému velkému údivu měla ale hra poměrně úspěch, hráči uhádli, kdo nebohé oběti zabil a já jsem po dlouhé době měla z té školy taky radost, ne jenom depku. Úplně mě dostalo, když za mnou přišel spolužák, ujistil se, že to byla má tvorba, načež řekl, že si s takovou ode mě i něco přečte. To zahřálo u srdíčka. Samozřejmě mu nic přečíst nedám, že jo. :D

Takže mi Gabrielův příběh posloužil dokonce i ve škole. Není nad to promítnout svou tvorbu také do plánování her. Byť jsem v úspěch nevěřila, opak byl pravdou. Ono to člověka po tolika karambolech povzbudí, že by snad ten můj obor nemusel být až takové zlo. Velmi rychle mě na zem vrátila holčička ve vlaku, která zpívala na celý vagon, až doslova ječela. To byl rychlý návrat do reality.

Že jsi nezakročil, Gabrieli!