Publikace stvořená zejména pro filtraci všech emocí a myšlenek autorky, také však pro samotné čtenáře příběhu Dracula.
Jak to vypadá za oponou tvorby tohoto příběhu? Co se autorce honí hlavou? Nad čím právě přemýšlí, na čem stojí, co jí zrovna dělá...
Všichni jste asi zvyklí, že v období mého nezdolného optimismu a chuti psát a psát a psát přidávám kapitoly pravidelně, prakticky jednu každý den. Jelikož můj nezdolný optimismus vyprchal, považuji za rozumné a vůči vám slušné vás o všem zpravit.
Dracula je příběh, který mě zachránil, pohltil a já se do něj zamilovala. Zaslouží si jen to nejlepší a právě proto cítím, že je potřeba zvolnit, protože nechci, aby druhý díl sklouzl k levné náhražce, která by byla lepší jen jako smyšlenka v mé hlavě, než abych ji veřejně publikovala.
Před dvěma dny jsem připisovala závěrečný kus kapitoly do rozepsaného konceptu a přistihla jsem se, jak nad každým slovem příliš přemýšlím, nic mi nezní přirozeně a většinou si jen říkám, že příliš opakuji jména. Proto jsem se znechucením Word zavřela a po krátké úvaze se rozhodla, že si dám pauzu. Proto nyní kapitoly nebudou vycházet se svou železnou pravidelností.
Není to žádná dočasná odstávka, kdy úplně zmizím, není to nic dlouhého, alespoň v to pevně věřím. Jen si chci vzít pár dní volno, nechat všechno v hlavě uležet, protože první díl byl nalajnovaný v mé hlavě prakticky dokonale. U druhého dílu vím, jaké scény chci použít, ale jsou až pro pozdější části, zatímco pro ty současné, které nutně potřebuji překlenout, nemám nic a jen se žalostně mořím nad tím, co bych sakra měla v nové kapitole psát a o čem by měla být. Tomu se chci dále vyhnout. Chci chvíli nepřemýšlet nad psaním, zvolnit a později, až si trochu vydechnu (psát v těch úmorných vedrech taky není žádná sláva), se pokusím restartovat mozek a vymyslet správná propojení s tím, co už mám.
Draculu jsem milovala právě pro to, jak snadně se mi psal, jak jsem intuitivně zcela přesně věděla, co bude stěžejním bodem každé kapitoly a jen se k tomu bylo třeba dopracovat přes nějaký úvod. Teď ale nad vším moc přemýšlím, vytrácí se ta jistota, ta lehkost, s jakou se mi psalo a sama cítím, že to nejsem já a že musím zabránit katastrofě dřív, než nastane. Nechci se nutit do psaní a uhnat si blok. Loňský srpen se za mnou jako temný stín táhlo právě tohle a až na počátku září mě vysvobodil Gabriel. Tomu se chci vyhnout. Zastavuji dřív, než může dojít k pohromě. Nechci se zhnuseně odvracet od notebooku, protože bych věděla, že co napíšu, bude škvár. Nechci to u Draculy. Proto si teď chci na pár dní, jak se říká, orazit a počkat, až se mi v hlavě všechno usadí.
Dva dny jsem momentálně fungovala jen na mobilu a na notebook ani nesáhla. Teď, když tohle píši, je to zvláštní pocit, ale dlužím to vám, těm úžasným čtenářům, kteří se do příběhu zamilovali a jsou jeho kostrou. Nechci vám předkládat žádné blafy v kapitolách a zároveň nechci jen tak zmizet. Dva dny jsou dost dlouhá doba, proto vás o tom chci zpravit. Zasloužíte si to. Ve světě autorství mi záleží hlavně na vstřícném přístupu ke čtenářům, protože za všechnu tu podporu je to to nejmenší, co pro vás můžu udělat a jako člověk bych si neodpustila, kdybych byla hnusná.
Zatím to opravdu není nic vážného. Cupuji poslední díl Strika, štípu dřevo, makám kolem zvířat, mozek mi kdesi vzadu zastřeně pracuje nad scénami pro příběh a já věřím, že v tu správnou chvíli mi zase zasadí pořádnou ránu pálkou do ksichtu a já budu vědět, co dál. Než se to však uděje, nechci nic násilím psát, abych se nedejbože vyřadila z provozu i na několik měsíců.
Je možné, že se objeví můj nový příběh - v rozhovoru avizovaný Duplikant - ale půjde jen o potřebné úvody, možná prolog, pokud ho vypiplám k obrazu svému, protože momentálně cítím, že mám více co říct právě u tohoto příběhu. Ani tam se sice pisatelsky nehýbu, ale vědomě si jej tvořím v hlavě a jde to snadno, protože je to kratší formát a jasnou dějovou linií, není to tak rozvětvené, jako Poslední vzepětí. Tam se toho musí stát ještě hodně a hodně postav se musí najít, abychom se mohli vrhnout do ostrého střetu.
Takhle to teď vypadá s aktivitou na mém profilu, s vydáváním kapitol a s mým současným rozpoložením. Ticho po pěšině není útěk nebo nedostatek času nebo vykašlání se na všechno, jen si beru oddechový čas a plánuji novou strategii. Zasloužíte si to vědět. :) Můj baseballový tým upírů a lidí a čarodějů potřebuje time out a jakmile všechno vymyslíme, vrátíme se zpět na hřiště, i když v tomto případě spíš na bitevní pole. :D Hmmm, ta metafora sportu se mi líbí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jeden z mála upřímných úsměvů našeho miláčka na rozloučenou. :D
