Nenávidím ho -> miluju ho?

Pravda, nebo jen další lež?

Rozešel jsem se směrem k jeho pokoji. Po cestě jsem si uspořádal myšlenky v hlavě.

Otevřel jsem dveře připraven se omluvit a on na mě koukal jak na ducha.

Kouknul jsem na něj celkem vyjeveně, ale po tom můj výraz zase zkameněl, vzpomněl jsem si totiž na to, co mi řekl, a tak jsem plnil jeho přání a mlčel. Akorát jsem se víc zahrabal do peřiny, stále mi byla strašná zima.

Nesnáší mě, chce odejít, já to věděl. Zahrabal do peřin, chtěl jsem se rozbrečet, ale radši jsem nasadil takovej nepovedenej pocker face a udělal to, co jsem plánoval.

"Gomen'nasai" prohlásil jsem a lehce se předklonil. Dělám to vůbec poprvé, tak snad jsem to neposral.

Když jsem ho uslyšel nedalo mi to a podíval jsem se na něj. Spadla mi brada, on...on...on...se mi...?! Nevěřícně jsem na něj zíral, ale stále jsem nic neřekl.

Bojím se jeho reakce, nechci, aby odešel, ale kruci, proč? Vždycky mě tak sral a teď se snažím, aby tady se mnou zůstal? To je divný a nehodí se to ke mě. Fuj tajbl, už jsem nechutnej i sám sobě, nedivím se, že ostatní odchází, taky bych od sebe odešel. Ale to je momentálně jedno, to můžu řešit až budu mít jistotu, že tu se mnou zůstane.

Narovnal jsem se a pronesl: "Opravdu mě to mrzí, jsem debil, prosím zůstaň tu, sám bych to tu nezvládl, i když jsem na tebe naštvanej, tak bych to tu bez tebe nezvládl."

Zavřel jsem pusu a i můj pohled zvážněl. Chvilku jsem na něj koukal, ale pak jsem uhnul pohledem šikmo k zemi.

No jo, dosral jsem to, nečekaně.... Takže jsem se se zklamaným a smutným pohledem otočil a rozešel k sobě.

Chtěl jsem mu něco říct, ale než jsem to stihl, odešel. Vzdych jsem si, ale jakmile se mi studený podzimní vzduch dostal do plic začal jsem příšerné kašlat.

Šel jsem k sobě do pokoje se slzama v očích, ale jeho kašlání se přeslechnout nedalo. Zastavil jsem se a přemýšlel, jestli se k němu vydat. Nakonec jsem se teda otočil a otevřel dveře. Viděl jsem ho jak se třese, nejspíš zimou. Taky aby ne, má tu otevřený okno, takže jsem se ho vydal zavřít.

"Nastydneš, zalez pod deku.....Chceš čaj?" Kdyby se neklepal a bylo by to reálné, tak jeho spodní čelist hledéme někde v Americe....

Jen co mi to moje plíce dovolily, tak jsem přikývl. Opravdu byl jako vyměněný. Pořádně jsem se zase zachumlal do peřiny.

Za chvíli přišel i s šálkem čaje, který položil na noční stolek. Sedl si na postel a dal mi ruku na čelo.

Byl úplně vařící a měl zimnici, je tohle vůbec možné? Aby se člověk klepal zimou a při tom měl vařící čelo? Nejsem doktor, takže to klidně může být samozdřejmost, ale to nemění nic na tom, že jsem měl o něj strach. Seděl tam a popíjel čaj.

"Je to pitelné? Dělal jsem ho asi po páté v životě..."

Přikývl jsem a pousmál se. Držel jsem hrnek oběma rukama, abych vztřebával více tepla, pomáhalo to sice málo, ale přeci.