Nenávidím ho -> miluju ho?

Odchod? Ani náhodou!

Nějakou dobu jsem ještě seděl na zemi. Asi bych měl jít pryč a zapomenout na Akia, začít od znova, protože takto to nemusí dopadnou dobře, jak pro mě, tak pro něj. Když jsem se rozhodl, co udělám, vydal jsem se za ním. Zrovna dával nespíš moje věci do pračky. Přišel jsem k němu a chytil ho za obě ramena.

"Půjdu si hledat bydlení mimo koleje." Oznámil jsem mu a už jsem se otáčel, abych šel do pokoje si zabalit, jenže mě zarazil.

"Co se ti zas stalo?! Proč bys chodil jinam, když tady to máš prakticky zadarmo. Zůstaneš tady. A nemohl by sis dát, alespoň boxerky?"

Po mé poslední poznámce se okamžitě zakryl a jemně zrudl. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a vydal se opět pro lékárničku.

Až teď jsem si všiml, že i mé oblečení je od krve, kalhoty od jeho od té, co byla na zemi a na tričku moje. Vyhrnul jsem si ho a uviděl proč, svými činy mi roztrhl snad všechny strupy.

Hluboce jsem vydechl, svlékl jsem se a začal s ošetřováním. Nakonec jsem si břicho, krk a tváře potřel tou mastí a vydal se k sobě, obléct se.

Po té poznámce jsem se radši ihned zpakoval a šel do pokoje. Oblékl jsem se a vytáhl tašku, sice mi říkal, ať tu zůstanu, ale tím bych ohrozil jeho i sebe. Prostě to nejde. Nevím, kdy se Nago zase ujme nadvlády a udělá mu něco horšího.

Jak jsem si řekl, tak jsem udělal. Vytáhl tašku a začal jsem do ní házet veškeré oblečení, co se do ní vešlo, slzy jsem u toho nedokázal zadržet, nechtěl jsem odejít, ale musel jsem. Do menší kabele jsem nacházel ostatní svoje krámy. Nechal jsem si venku jenom mobil, na kterém jsem si začal hledat nějaké ubytování.

Když jsem procházel kolem jeho pokoje, zastavil jsem, otočil se čelem k němu a dal ruce v bok. On je fakt naprostej idiot. Nevšímal si mě a místo toho si začal dělat něco na mobilu.

Přišel jsem tedy velmi tiše k němu a mobil mu z rukou ukradl. Pokusil se ho si zase přivlasnit, ale já ho jemně loktem praštil do břicha nebo spíš jsem jen nastavil ruku a on se napíchl sám.

Svalil se k zemi a s několika nadávkami se chytl za břicho, když ke mně zvedl zrak ztrnul.

"Jyubo, co jsem říkal?"

Řekl jsem poněkud výhružným tónem. Proč vůbec chce odejít, dobře na jednu stranu to chápu, ale přece...

"Prostě odcházím, pro bezpečí nás obou!" Vyjel jsem po něm se slzami v očích.

"Dej mi ten mobil! Mně v odchodu nezabráníš, i kdybych měl jít jemom v tom, co mám na sobě! Pochop to, dneska tu spím naposled!" Křičel jsem na něj, nechtěl jsem, ale ten křik byl spíše naplněn zoufalstvím.

Znovu jsem se po mobilu natáhl, ale tentokrát už jsem mu ho z ruky vzal, když jsem se podíval na displej, málem to se mnou šlehlo. Volal jsem máti. Vzala to.